Věřejnost 
Říkám si, že je to pár týdnů, co jsme vítali unavené pochodníky v cíli v roztockém zámečku… a on už zase uplynul rok.
Vzhledem k počasí minulých týdnů, které bylo jako na houpačce, jsme mohli očekávat leccos. Jarní vánek s teplotami, které svádějí k zalovení v šatníku – „Kdeže mám tu lehkou větrovku? Sakryš, vždyť se cestou upeču.“ Nebo podzimní plískanici s pěkným lijáčkem na cestu, aby se boty pěkně bořily do bahna a pláštěnka nestačila – „Přibalím si ještě jedny náhradní ponožky, budou se dnes hodit.“
Co nakonec přišlo, však bylo to nejhezčí, co nám mohli seshora nadělit – v noci nasněžilo, teplota slezla dolů, jak se na leden sluší, aby bílo vydrželo, a slunce od rána svítilo na modré obloze. Co víc si přát?
Přišlí mladí i dříve narození, roztočtí i přespolní, rodiče s dětmi i sóloví pochodníci. Nejstarším účastníkem letošního pochodu byl pětaosmdesátiletý Jan Přibyl. Klobouk dolů.
Ze startu postupně vyrazilo bezmála šest stovek usměvavých turistů na různě dlouhé trasy. Na Okoři mohli opět obdivovat krásné dravce pana Straky a potom někdo pěšky, někdo busem, vyrazil do cíle v Roztokách.
Tady už na všechny čekali tři králové, kteří zpívali a zpívali a zpívali… Bylo rozdáno mnoho buchet, vypito mnoho čaje i svařeného vína, orazítkováno mnoho upomínek, deníčků a vandrbuchů – zkrátka konec, jak má být.
Deset členů roztockého oddílu Kulíšků střídavě zpívalo a rozdávalo ceny za kvíz pro hravé pochodníky, pan Albrecht z Valdštejna se svou družinou bavil příchozí s rozverností sobě vlastní, nálada byla skvělá… Najednou se setmělo a před šestou hodinou jsme jako každoročně řekli – děkujeme všem a za rok zase tady!
Takže ještě jednou: děkujeme všem a zase za rok!
Za roztocké TOMíky
Jindra Pavlíčková
