Roztoky před padesáti lety, L. P. 1974

Období tzv. normalizace, tedy od roku 1969 do sametové revoluce, vnímáme jako dobu naprosté marnosti a společenského bezčasí. Na úrovni města se však stále cosi zajímavého dělo a stojí za to si něco z toho připomenout. Před padesáti lety totiž Roztoky řešily podobné problémy, které jsme posléze „zdědili“ po Listopadu, a mnohé z nich se podařilo realizovat až o řadu let později.

V roce 1974 stál v čele města předseda městského národního výboru Antonín Rokos, tajemníkem byl Václav Ryšavý, který se ujal této role coby důchodce na přechodnou dobu. Pozice tajemníka tehdy spíše odpovídala dnešní funkci místostarosty a šéfa úřadu současně. Politicky nejmocnějším mužem ve městě byl ovšem předseda MěV KSČ, v tomto roce Antonín Vidim.

Zrušme kostel!

Agenda roku 1974 začala v lednu značně kontroverzním rozhodnutím plenárního zasedání MěMN, které schválilo „koncepci zhodnocení areálu Levého Hradce“.  Šlo o iniciativní návrh MěV KSČ, který již projednal a podpořil kulturní a školský výbor České národní rady.

Ve skutečnosti nešlo o zhodnocení tohoto památného místa, spojeného s prvními Přemyslovci a počátky křesťanství v Čechách, ale o jeho ahistorické „vykostění“ a přebudování na místo „prvořadého kulturního a politického významu v duchu pokrokových revolučních tradic“.

Kostel sv. Klimenta, symbol christianizace Čech, měl být odsvěcen a přebudován na koncertní a muzejní síň. Na Levém Hradci měly být vykoupeny všechny soukromé pozemky, část nového hřbitova měla být zlikvidována (!), hradiště „asanováno“ a měl zde být vybudován památník české státnosti a amfiteátr pro masová shromáždění při politických výročích za účasti předních stranických a státních představitelů. Naštěstí k realizaci této obludné myšlenky nedošlo, pohříchu vlastně jen z finančních důvodů.

Na straně druhé projevila Rada MěNV zdravý rozum, když vyjádřila nesouhlas s výstavbou školicího střediska ministerstva vnitra v Tichém údolí. Byla také stanovena uzávěra pro výstavbu nových rekreačních objektů (chat) ve městě.

Dostavíme Tyršovo náměstí!

Dne 1. března pak Rada rozhodla zadat vypracování komplexního návrhu zástavby Tyršova náměstí stavební fakultě ČVUT, která ovšem posléze pověření neakceptovala. Zde je vhodné poznamenat, že k dostavbě náměstí došlo až o 30 let později ve spolupráci města se společností Trigema, přičemž jeho koncepce nezapře inspiraci studií architekta Jiřího Gočára, která vznikla již krátce po válce.

Byly také Ing. Daňkem zpracovány zásady pro směrný územní plán města. V tomto případě došlo k naplnění tohoto záměru až o 20 let později, v roce 1995.

Člen rady JUDr. M. Baroch vyslovil názor, že by si město mělo stanovit limit výstavby na 10 tisíc obyvatel (Roztoky měly tehdy cca 5,5 tisíce obyvatel) a výstavba nových domů by neměla přesáhnout 4 podlaží. Reagoval mimo jiné i na výstavbu skupiny vysokopodlažních panelových domů v tehdejší Gottwaldově (dnes Masarykově) ulici, s níž rezolutně nesouhlasil.

Doporučil také, aby bylo využito vytěžené horniny z výstavby trasy A pražského metra na rozšíření pražské silnice v Sedlci. Bohužel, ani jedno z těchto doporučení nebylo akceptováno. 

… a také roztockou školu

V dubnu vedení města (již poněkolikáté) projednávalo možnosti přístavby základní školy a uložilo přešetřit, proč aktuálně dostaly přednostně dotaci Břežany a Středokluky, kde potřeba navýšení kapacity nebyla zdaleka taková jako v Roztokách.

Bylo uloženo napnout všechny vlivové politické páky přes ministerstvo školství a poslance ČNR pro realizaci tohoto záměru. V ZDŠ bylo v té době zapsáno 550 žáků devítiletky a 29 žáků zvláštní školy (převážně Romů) a počet žáků každým rokem narůstal (blížila se populační vlna tzv. Husákových dětí).

I v tomto případě se věc nezdařila, křídlo školy bylo postaveno dokonce až o 40 let později!

Bylo také usneseno, že je třeba připravit nástavbu žalovské školy a realizovat nový objekt školní družiny. Ten pak vznikal od roku 1976 v „Akci Z“, tedy svépomocnou prací občanů. Týkalo se to prakticky všech rodičů dětí ve věku povinné školní docházky. Obdrželi jsme tzv. čestný průkaz občana, kam se nám sobotní (případně další) brigádnické směny zaznamenávaly.

V pedagogickém sboru školy, v jehož čele stál od 1. září předchozího roku ředitel Václav Nykles, dochází k významné personální změně. Do důchodu odchází po třiceti letech „legenda školy“, učitel Jan Hrůza, a přichází další pozdější legenda: Marcela Jungwirthová.

V květnu a v září byly vyplaceny nevratné půjčky (tedy fakticky dary) několika desítkám stavebníků rodinných domů ve výši 8–15 tisíc Kč. To bylo samozřejmě jako „plivnout do Stromovky“, ale sám záměr je hoden připomenutí.

Výstavba obecních bytů

Byl proveden výběr staveniště pro nové bytové domy ve Fučíkově (nyní Braunerově) ulici s kapacitou 36 bytových jednotek. Také bylo rozhodnuto o demolici bývalé restaurace Koruna čp. 115 v Tichém údolí a kuželníku bývalé hospody v Nádražní čp. 21.

Z kuželníku zůstaly jen statné kaštany, uvolněný prostor byl později částečně zastavěn hotelem Alexandra, nyní zde stojí Domov Alzheimer. Stav Braunerova mlýna čp. 5 v Riegrově ulici byl (oprávněně) označen za havarijní.

Byl také aktualizován pořadník na obsazení 18 nových obecních bytů, které mají sloužit pracovníkům ve službách a profesích veřejného zájmu (jeden byt byl přidělen též místopředsedovi ONV Prahy-západ Ing. L. Kantorovi).

Navzdory politickým poměrům neváhali občané kritizovat různé nedostatky, např. činnost a zejména vysokou prašnost Uhelných skladů na roztockém nádraží, dále kvalitu prodeje v národních podnicích Domácí potřeby, Drobné zboží, Potraviny, Restaurace a jídelny a spotřebním družstvu Jednota. Jiná věc je ta, že kritika ke zlepšení situace vesměs nevedla.

Pražský okruh přes Roztoky (a Žalov) nechceme!

Rada MěNV také 12. července jednala o trase vnějšího pražského dopravního okruhu a usnesla se nedoporučit jeho roztockou variantu směrovanou z Klecan na Solníky za finskými domky. Severní přemostění Vltavy bylo do těchto míst situováno již od konce 30. let 20. století.

Dokonce již bylo v předstihu zaneseno do německých vojenských map. Z důvodu válečných událostí však na výstavbu nedošlo a po válce (a zejména po únoru 1948) byly jiné strukturálně ekonomické priority. Věc byla opět oživena koncem šedesátých let, ale bez konkrétního výsledku.

Na konci 80. let pak byla přijata hlavním městem jako finální tzv. suchdolská varianta, kterou ovšem naši sousedé již 35 let úspěšně torpédují. Dnešní situace je značně nepřehledná a není jisté, zda severní část vnějšího okruhu za našimi humny vůbec vznikne.

Park kultury a oddechu u Maxmiliánky

Byl dokončen investiční záměr výstavby velkolepého koupaliště na loukách u Maxmiliánky. Později však Rada schválila ještě rozsáhlejší záměr „Střediska pro denní rekreaci a domu oddechu ROH pro pracující“ v Tichém údolí s podmínkou možného využívání koupaliště občany města. Šlo o megalomanský projekt, který naštěstí nedošel naplnění.

Jeho součástí měla být i demolice cenné vily čp. 124 a vily Amálka čp. 155, která sloužila jako dům s pečovatelskou službou pro seniory. Záměr zcela nedostatečně řešil budoucí dopravní situaci v Tichém údolí, která by se přílivem stovek návštěvníků radikálně změnila. To veřejně kritizoval i radní M. Baroch a byl za to následně kárán pro „nevhodné diskusní příspěvky na plenárních zasedáních MěNV“.

M. Baroch k tomu uvedl do zápisu, že považuje za své osobní právo vždy vyjádřit svůj názor. Vyjádřil nesouhlas s požadavkem, aby diskuse byla předem připravena a byla uplatňována názorová jednota (neboli stranická disciplína). Zajímavé je, že mu to prošlo…

Aktivita lidí je slabá

V protokolech nalezneme také kritické poznámky k značně rozdílné pracovitosti volených poslanců MěNV. Např. pro malou účast nebylo usnášeníschopné srpnové plenární zasedání, ale velkou činorodostí nepřekypovali ani někteří vedoucí činitelé. Kriticky to zhodnotil ve svém dopise i vedoucí tajemník středočeského výboru KSČ V. Hájek.

Personální změny ve vedení města (na pozicích místopředsedy MěNV i tajemníka) proto zanedlouho následovaly. Na podzimním zasedání byl členem rady zvolen Karel Zavadil, od března 1975 tajemník MěNV a následně dlouholetý předseda městského národního výboru, který rezignoval až v lednu 1990.

V prosinci rada vyjádřila nespokojenost se situací v TJ Slovan Roztoky, který byl bez řádného vedení. Funkce úřadujícího předsedy se dočasně ujal Ing. Jiří Machalický. Byla kritizována neochota TJ propůjčovat sokolovnu na veřejné akce, např. plesy, ale zejména nezájem cvičenců o účast na celostátní spartakiádě (konala se v následujícím roce), když z 585 členů jednoty cvičilo jen 6 žen.

Bylo konstatováno, že v okrese Praha-západ nemá tato situace obdoby. Tajemník OV ČSTV soudruh Kokštein se vyjádřil trpce, ale poměrně pregnantně: „Kdyby se jednalo o nácvik na sokolský slet, byla by účast stoprocentní!“

Kulturu ve městě organizačně zajišťovalo Městské kulturní středisko a Okresní kulturní středisko, přičemž v roce 1974 se uskutečnilo v Roztokách 13 koncertů, 11 tanečních zábav a 3 divadelní představení. Zvláštní pozici mělo ambiciózní roztocké muzeum, které v předchozím roce získalo krajský statut. To ovšem bylo „Pyrrhovo vítězství“ jeho ředitele Jiřího Bayera, který byl následujícího roku odstaven a nahrazen dobře prověřenou soudružkou.

Zdroj: Zápisy z jednání Rady Městského národního výboru v Roztokách, SOKA Praha-západ, Ideový a investiční záměr vybudování a využití Národní kulturní památky Levý Hradec, ČNR a MK ČSR, 1974, soukromý archiv S. B.