Proměny Nádražní ulice

Nádražní ulice, v meziválečném období Nádražní třída a za c. a k. monarchie Hlavní třída, prochází postupnou, ale zásadní proměnou.

Začalo to před několika lety demolicí objektu čp. 23–24, bývalé Oesingerovy továrny (asi z roku 1862), posléze Wohankovy třídírny a sušárny řepného semene (od 1910) a posledně skladů VÚAB.

Hlavní tovární objekt nebyl již řadu let v dobrém stavu, nicméně unáhlená demolice krásného zadního objektu sušárny je nevratnou ztrátou. Jen pro úplnost poznamenávám, že industriální areál byl vydán v restituci a následně byl koupen místním developerem.

Po několika letech šel k zemi i další dům v této řadě, čp. 25, rovněž v soukromém vlastnictví. V osmdesátých letech 19. století zde úřadoval starosta Matěj Vošáhlík. Výraznou účelovou přestavbou počátkem 90. let sice ztratil svou historickou tvář, na krásné klenuté stropy v přízemí (když tam fungovala tiskárna) však ještě pamatuji. Doufejme, že vedlejší zajímavý dům čp. 26 na úpatí serpentiny, zvaný U Včeličků, zůstane zachován.

Dům U Dolejšů, čp. 55

Pak došlo i na opačnou stranu ulice. Z uliční čáry tam nevhodně vyčníval dům čp. 55, zásadně zužující profil chodníku. Nebyla to jeho vina, byl pozůstatkem původní zástavby z doby, kdy jeho sousední domy ještě nestály (je zachycen např. na Kottulově vedutě Roztok z 1. pol. 19. století).

Když se začalo o asanaci Nádražní ulice jednat, navrhl jsem tehdy developerovi, aby udělal něco pro obec a na své náklady tento dům odkoupil a odstranil. Z hlediska velkého zisku celého projektu mi to přišlo jako nevýznamná nákladová položka. Místo toho mě ovšem tento podnikatel poslal na „vyšetření k psychiatrovi“.

Čas však oponou trhl a noví majitelé – stavitelé dvou nových domů – čp. 2500 a čp. 2501 kupodivu na tento požadavek slyšeli. Ač dům čp. 55 měl svou historickou cenu, jeho náhradou novými domy vznikla nová kvalita – nejen esteticky, ale i funkčně a ovšem také regulérní a bezpečný chodník v této uliční frontě.

Ostuda města, dříve restaurace U nádraží

Velká očekávání byla před několika lety spojována s novým majitelem starého hostince „U Ptáka“, posléze U nádraží (čp. 56–57), který ho koupil od restituenta. Dům patřil původně k velkostatku J. Ledera ml., posléze V. Práška. Svému účelu neslouží již 30 let a postupně nezadržitelně chátrá.

Nejen to. Svým umístěním ve vstupním portálu města, ať už přijíždíte autem, nebo vlakem, je jeho ohavnost depresivní a neomluvitelná, je ostudou města. Nový majitel mnohé sliboval a nasliboval, leč nesplnil nic, snad jen to, že na místě bývalé zahradní restaurace vybudoval letní výčep piva.

Sládkův grunt, čp. 22

Naproti tomu se do krásy vyloupl protější dům čp. 22 (v majetku města), zvaný Na staré poště.

Dostal novou fasádu (předtím střechu) a je dobrým příkladem, jak by se vlastník měl o svůj majetek starat (i když to trochu déle trvalo).

U historie tohoto domu bych se rád zastavil. Díky kronikáři Bohumilu Hosmanovi víme, že zde původně stával starý grunt, který zpustlý a vypálený koupil v roce 1693 Mikuláš Svoboda. V roce 1713 ho předal svému synovi Matěji, ten ho ale obratem převedl na svého švagra Šimona Sládka. Rod Sládků zde pak hospodařil celých 130 let! Pro zajímavost uvádím, že statek byl zatížen povinností roboty v trvání dva a půl dne týdně.

Nemohu také nezmínit, že Tomáš Sládek, který vlastnil grunt od roku 1791, je uváděn v roce 1816 jako obecní rychtář.

V roce 1845 koupil grunt s veškerými polnostmi a zahradou Josef Hübsch za 2 660 zl.

Již ale o čtyři roky později ho kupuje Marek Kohn, kterým se začíná další významná etapa tohoto domu. Od roku 1851 je jako majitel již uváděn jeho syn Jakub se ženou Marií. Jakub Kohn koupil v roce 1849 i vedlejší nemovitost čp. 24, v roce 1851 ji však prodal firmě Oesinger, která na staveništi po chalupách čp. 23 a 24 vybudovala počátkem 60. let 19. století továrnu na přírodní barviva z exotických dřev.

Zde opět malá vsuvka. Když dnes sledujeme rapidní vzestup tržních cen nemovitostí, je dobré vědět, že tomu bylo i v minulosti. V roce 1822, kdy grunt ještě držel Jan Sládek, byl tento oceněn na 1 300 zl. O dvacet let později již byl prodán za cenu dvojnásobnou a za další čtyři roky již byla kupní cena 3 400 zl.!

U poštmistra Karla Kohna

V roce 1855 nastává zásadní změna, když majetek včetně domu čp. 22 přechází na Karla Kohna a současně je zde zřízen poštovní úřad a telegraf. Umístění mělo jasnou logiku v sousedství nádraží, kam byly technickým zázrakem té doby – železnicí, poštovní zásilky dopravovány.

Karel Kohn se postupně stal významnou osobností Roztok. Coby vrchní poštmistr (na titulu si velmi zakládal) byl dlouholetým členem zastupitelstva obce, radním a náměstkem starosty Vošahlíka. Přestože byl náboženství izraelského, a byl prý známý skrblík, přispěl na stavbu farního katolického kostela, který občas i navštěvoval, možná i proto, že byl zadobře s farářem Ludvíkem Čabounem.

Byl také prominetním „štamgastem“ hostince U Ptáka. Po jeho smrti vlastnila dům od roku 1912 vdova Arnoštka, která zde však již nehospodařila, ale dlouhodobě ho pronajala rolníkovi a povozníkovi Josefu Rabochovi (až do roku 1950).

Franz Kafka na prázdninách v Roztokách

Nemohu také nezmínit informaci (o níž ovšem B. Hosman mlčí), že na návštěvě u Kohnů dlel v mladém věku na vagacích také spisovatel Franz Kafka. Traduje se i to, že zde randil s dcerou pana poštmistra, s níž navštěvoval vyhlídku na vltavské údolí.

Po přesunu pošty do nových prostor domu v Nádražní čp. 171 zde sídlila pobočka Městské spořitelny v Kralupech nad Vltavou. Po válce byl dům rekonstruován na bytový, i když vnitřní dispozice stále ještě upomínala na původní účel. Opravován byl počátkem 70. let, posléze na přelomu století a nyní opět dostal novou fasádu. Místo pošty zde funguje útulná kavárna, která po několika letech již získala značnou oblibu.

Nejstarší roztocká hospoda

Na prosincovém jednání zastupitelstva města byl také projednáván návrh na „konečné řešení“ dvojdomu čp. 21 v Nádražní ulici. Tento, svým uličním průčelím celkem fádní dům, zdánlivě bez valné hodnoty, má však zajímavou historii. Proto jsem uvítal, že většina zastupitelů se přiklonila k záměru dům zachovat a opravit.

Dům čp. 21 je starý roztocký grunt, svého času známý jako „Stará krčma“ a řeznictví. Je doložen již v roce 1744, kdy zde šenkoval Vojtěch Sušický. Ten grunt prodal v roce 1759 za 400 zl. Matěji Čermákovi. Po něm ho držel přes 60 let Josef Port (mohlo jít o otce a syna stejného jména). V roce 1823 bylo hospodářství oceněno již na 3 000 zl.

Na pivo k panu starostovi

Od roku 1871 patřil hostinec s názvem „U Jelena“ i s hospodářským zázemím Karlu a Viktorii Tučkovým, kdy patrně došlo k celkové přestavbě objektu. Původně byla dole šenkovna a v patře sál. Při adaptaci byl sál situován do přízemí. K restauraci patřil i zahradní kuželník, jehož pozůstatky se dochovaly až do 60. let 20. století.  Dnes je v těchto místech parčík Domova Alzheimer.

Karel Tuček byl populární osobnost, v letech 1876–1878 byl roztockým starostou.

V 70. letech 19. století se zde scházívala vybraná roztocká společnost. Byla zde založena tzv. „Průmyslná beseda“ místních podnikatelů, v roce 1907 též tamburašský klub „Lumír“ čítající až 25 členů. Od roku 1909 zde cvičili roztočtí Sokolové, s přestávkami až do roku 1923.

V roce 1924 se sem přestěhoval divadelní spolek „Vrchlický“ (založen v roce 1913) a působil zde až do roku 1937. Scházel se zde i Osvětový sbor v Roztokách, tedy parta místních vlastivědců.

Tolik ve stručnosti z bohaté historie tohoto domu (zdroj: Bohumil Hosman: Kronika městyse Roztok u Prahy, zal. r. 1935, SOKA Pha-záp.).

Nad to je třeba ještě uvést, že jde patrně o poslední příklad pavlačového domu v Roztokách.

Vnitroblok má novou omítku; v přízemí, kde bývala prodejna potravin a posléze pizzerie, je nově rekonstruovaná učebna základní školy Sedmihlásek. Jako školské zařízení pro dítka školou povinná sloužil tento prostor již za Protektorátu, když se werhmacht ubytoval v roztocké škole; to jsou paradoxy, že pane Vaňku…