
Poutní cesta z Březnice na Svatou horu u Příbrami, foto: Stanislav Boloňský
V dnešní uspěchané a digitalizované době, kdy každá minuta našeho konání je přepočítávána na peníze, je poutní turismus návratem k téměř animálním kořenům naší existence.
Je to také společenský jev, charakterizovaný útěkem před „hlučícím davem“ do hlubokého soukromí našeho (ne)vědomí.
V širším slova smyslu lze putovat i autem či hromadnou dopravou, zejména na větší vzdálenosti, ale autentickým poutním turismem rozumíme putování jednoduchými a ekologickými prostředky s minimální uhlíkovou stopou, zejména pěšky.
Pěší chůze je náš nejpřirozenější pohyb od dob, kdy jsme takříkajíc slezli ze stromů. Tak putovali naši předci, schopni zvládat daleko větší vzdálenosti i mnohem větší fyzické vypětí a nepohodu než my. Stačí připomenout chodecké výkony básníka Karla Hynka Máchy, schopného překonávat během jednoho dne padesátikilometrové trasy, např. z Prahy na Kokořín, nebo z Prahy do Litoměřic. Není ani bez zajímavosti, jaké zážitky z těchto cest zaznamenal ve svých denících a jak se toto putování promítlo do jeho básnického díla, např. romanticky temné Krkonošské pouti.
Lze připomenout i poutníky středověku, kteří útrapami namáhavé poutě chtěli smýt nějakou svou vinu, očistit se před Bohem, lidmi, ale zejména před svým svědomím. V některých případech šlo i o výkon útrpného práva, kdy při přikázané pouti do Říma nebo dokonce do Svaté země, podstupovali nejen výraznou osobní nepohodu, ale často riskovali i vlastní život. To nám dnes vesměs už nehrozí, i když překonat desítky či stovky kilometrů pěšky je výkon mimořádný, který prověří naši fyzickou i psychickou odolnost.
Dnes máme k dispozici, na rozdíl od středověkých poutníků, daleko lepší vybavení, obutí, oblečení i infrastrukturní podporu. Velkým přínosem a odměnou za fyzické i mentální vypětí je naše „překódované“ vědomí, jako výsledek očistného psychického procesu vyvolaného extrémním zatížením organismu.
Někteří poutníci, kteří absolvovali třeba dalekou Svatojakubskou pouť až k atlantskému pobřeží, vzpomínají nejen puchýře na nohou, ale i popisují úžasné změny svého vědomí a mnohdy i přehodnocení svých životních priorit.
Pojďte to zkusit, můžete začít třeba stezkou sv. Ludmily nebo poustevníka Vintíře.