Cesta do „pravěku“

Ani jsem se nenadál a jsem za vousatého pamětníka. Děti ze ZŠZB si mě vyhlédly pro svůj „paměťový“ projekt a jali se mě zpovídat, co zajímavého si pamatuji ze svého života, zejména z dětství a mládí. Tedy z doby, kterou internetová generace Z či tzv. „sněhových vloček“ označuje jako pravěk.

Já se sice jako pračlověk necítím, ale uvědomuji si tu obrovskou změnu, kterou svět, a tedy i naše životy, za poslední tři čtvrtě století prošel. Jsou to změny tak radikální, že jsou pro naše vnuky již obtížně představitelné, a tedy nepochopitelné.

Svět padesátých let minulého století byl bez computerů, mobilních telefonů a digitálních zařízení pro všechno možné, a také třeba bez pražského metra. Byl to svět, v němž si lidé dopisovali ručně psanými dopisy a vrcholem techniky byl psací stroj. Telefonovalo se převážně z veřejných telefonních budek (za 25 haléřů za hovor) a hranice byly hermeticky uzavřené „železnou oponou“.

Bez „zklidňování“ dopravy

Když jsem byl malý kluk, žádné dopravní zácpy se v Praze nekonaly. Veškerou dopravu zajišťovaly přecpané tramvaje s otevřenými plošinami (z nichž se dalo vystupovat a někdy i nastupovat během jízdy) a pár autobusových a trolejbusových linek. Aut jezdilo minimum, s parkováním v poloprázdných ulicích tedy nebyl problém.

Naše rodina, jako ostatně většina, nikdy auto neměla, stejně tak ani televizi a telefonní pevnou (podvojnou) linku nám zavedli až v sedmdesátých letech. Na televizi s miniaturní (pochopitelně černobílou) obrazovkou jsme se chodili koukat jako na úplnou technickou senzaci do klubu v podniku, kde pracovala moje máma. Nejpopulárnější byly závody v krasobruslení, kde v té době naši sportovci (např. sourozenci Romanovi či Karol Divín) kralovali.

Jinak se poslouchalo rádio – prakticky jen Praha, večerní Hlas Ameriky a noční Radio Luxembourg. Radiopřijímač byl poměrně rozměrná skříň z ořechového dřeva se zeleným, tzv. „magickým okem“. To bylo naše jediné okno do světa. V posteli jsem ještě poslouchal na sluchátka tzv. krystalku, kterou mi sestavil kamarád studující slaboproudou průmyslovku.

Se džbánem pro pivo, s bandaskou pro mléko

Jako dítko školou povinné jsem v neděli pravidelně chodil se džbánem pro pivo do nedaleké hospody – a cestou samozřejmě upíjel. Nikdo v rodině nekouřil, ale přikoupit cigára (pokud bylo za co) nebyl žádný problém. Máma mě zase posílala s bandaskou pro rozlévané mléko do mlékárny. Někdy k tomu i pro výtečné krájené (nasolené) máslo a domácí tvaroh. Když jsem trávil prázdniny u babičky na venkově, chodil jsem pro mléko přímo ke krávě do statku. To byla ovšem spíše smetana, tedy lahoda, která se nedá popsat.

Velkou událostí bylo, když se před Vánoci objevily v Ovoci-zelenině pomeranče a mandarinky. To ovšem znamenalo vystát v mrazivém počasí dlouhou frontu s nejistým výsledkem. V šedesátých letech pak obohatily sortiment poloplané kubánské pomeranče, které se ovšem nedaly loupat. Produkce ovoce a zeleniny byla ostatně jen sezonní, tedy taková, že jahody byly jen v červnu, stejně jako třešně. Nedovážely se, s výjimkou těch spřátelených kubánských pomerančů, přes půl zeměkoule jako dnes.

Vylizovat talíř výjimečně dovoleno

Jedlo se velmi skromně. Veškerou distribuci potravin měla pod kontrolou maminka. Žádná živelná iniciativa nebyla dovolena, např. jít si pro chuť pro něco do ledničky. Od stolu se neodcházelo od nedojedené porce jídla. Jednak se ctila zásada, že „jídlo je Boží dar“, a pak ho bylo opravdu málo. Když jsem se občas ušklíbl nad tím, co uvařila babička, s klidem jen pronesla: „Nejez, neubyde, ale nic jiného nedostaneš.“ A tak se i stalo – a hlad je, jak známo, dobrý kuchař.

Veškeré platby se realizovaly jen v hotovosti, žádné platební karty pochopitelně neexistovaly. Vedlo to logicky k větší šetrnosti, protože platba bankovkou je ve svém důsledku mnohem názornější, než malou plastovou kartičkou. Kapesné jsem začal dostávat až na střední škole, a to ve výši 20 Kčs měsíčně.

Rodinný život v kuchyni

Bydleli jsme v činžovním domě, ve studeném bytě třetího patra bez výtahu a topili jsme uhlím a briketami. Bylo mou každodenní povinností vynést ze sklepa (tedy vlastně 5 pater) dva kýble uhlí do kuchyně, kde se odehrával veškerý rodinný život. Tam jedině se topilo, jedlo, povídalo, tam bylo rádio, tam jsem i psal úkoly. Kdo si chtěl zatopit i v pokoji, pak si samozřejmě musel nanosit dřevo a uhlí, což ale znamenalo, že jsem měl v ložnici v zimě zpravidla kolem 10–12 stupňů.

Tím, že se všeobecně topilo zejména hnědým uhlím, občas i mourem v igelitových pytlíkách od mléka, v zimním období seděl nad městem smogový, páchnoucí mrak. Když jsem přišel z procházky, sirnatými zplodinami byl načichlý nejen kabát ale i vlasy. Špatně jsem pražské ovzduší snášel, tak jsem měl pobyty u babičky, v domku u lesa, jako ozdravovnu.

Hodně se chodilo do biografu, těch bylo v Praze neuvěřitelné množství. Byly ovšem mnohem jednodušší než dnes. Žádné širokoúhlé plátno, vesměs černobílé filmy a například v dejvickém kině Bruska se ještě topilo v kamnech, takže se muselo přikládat i během promítání. Nechroustali jsme popcorny, ovšem za 50 haléřů jsme si kupovali skvělé mražené Eskymo v čokoládě.

Velký problém byl i s oblečením. Jak jsme (tři děti) postupně rostly, tak jsme po sobě „dědily“ svetry a kalhoty. Často také maminka krásné ručně pletené svetry, z nichž jsem vyrostl, párala a znovu pletla v nové velikosti. Jeden svetr s jelenem takto se mnou rostl i deset let.

Pražský kluk na venkově

Na rodinnou dovolenou jsme jezdili jen výjimečně, na to nebyly peníze. Dovolená tehdy byla jen tři týdny v roce a víkendy kratší, protože v sobotu dopoledne se ještě pracovalo. Prázdniny jsem trávil u babičky na vsi a na třítýdenním táboře. Doma jsem byl trochu nejmladší mazánek, ale babička mě nekompromisně vedla k velké samostatnosti.

Musel jsem (a docela rád) jí pomáhat s početnou domácí „havětí“, chodit na jetel pro králíky, na klásky obilí pro hejno slepic, sekat dřevo, sušit seno, plít záhony, chodit na houby. Jediné, co se mi protivilo, bylo krmení hus těstovými šiškami – přímo do krku.

Ačkoliv jsem od narození stoprocentní levák, přinutila mě babička psát pravou rukou, řka: „Držíš to jako prase kost a škrábeš jak kocour.“ Jsem jí za to vděčný, i když je to v rozporu s dnešními pedagogickými zásadami, neboť písmo je skutečně konstruované na pravou ruku. Škrabopis byl umocněn i tím, že jsme ještě psali perem s násadkou, namáčeným v kalamáři. Kázeň byla vojenská, v první třídě jsme ještě museli sedět s rukama za zády!

Do první třídy jsem chodil na venkově, měl jsem to dva kilometry přes les. Bylo to krásné a tehdy jsem asi získal pozitivní vztah k přírodě. Jen jsem se bál hadů, i když to byly většinou jen neškodné užovky. Jakmile jsem dosáhl školního věku, už jsem samostatně dojížděl za rodiči do Prahy. Babička mě posadila do autobusu a na konečné ve Strašnicích už jsem sám nastoupil do tramvaje číslo 11, která mě převezla za 30 haléřů přes celou Prahu do Dejvic.

Ježíšek kontra Děda Mráz (Santa Claus)

À propos Vánoce. Byly tak odlišné! Marxistický režim se je snažil co nejvíce sekularizovat a vnutit nám místo Ježíška Dědu Mráze. To se tehdy ještě nezdařilo, ovšem dnes? S mírnou nadsázkou, dnes už svým způsobem ano. V okázale spotřební společnosti už příběh chudé rodiny tesaře Josefa, která neměla s novorozeným Spasitelem kde hlavu složit, zcela zmutoval na barvotiskovou etnografickou tradici a požitkářské orgie.

Zimy byly prokazatelně ostřejší, takže bílé nebo mrazivé Vánoce nebyly zas tak velkou vzácností. Umělé zasněžování bylo absolutní sci-fi. Vesele jsme sáňkovali v pražských parcích a bruslili na Říčce, slepém rameni Vltavy ve Stromovce. Štědrý den byl v padesátých a šedesátých letech normálním pracovním dnem, což souviselo s ateistickou ideologií bývalého režimu.

Dárky byly vesměs praktické, tzv. „měkké“. A stromky – žádné jedle z dánských plantáží, ale smrčky a borovičky z běžného lesního prořezu. Půlnoční mše byly výjimkou a často byly cíleně narušovány podnapilými výrostky. Jediné, co se naštěstí příliš nezměnilo, je vánoční kapr, bramborový salát a touha lidí po lásce v kruhu rodinném, iluze klidu a všeobecného míru. Tak ať nám to ještě chvíli vydrží!