Žijí mezi námi: Dvě sestřenice, jedna z Ruska a druhá z Ukrajiny

Dne 24. 2. 2026 jsme si připomenuli čtvrté výročí zahájení ruského útoku na Ukrajinu a konflikt, který do té doby mnozí vnímali jako vzdálený, se stal každodenní realitou milionů lidí. Válku, která rozdělila státy, rodiny i přátele. Přesto existují příběhy, které ukazují, že osobní vztahy mohou být silnější než hranice a politika.

Jeden příklad máme v našem městě. Jsou to sestřenice – jedna původem z Ruska, která žije v Česku 10 let, a druhá z Ukrajiny, která přišla do Roztok po začátku války. Mluví spolu a přátelí se i v době, kdy jejich země stojí proti sobě. Obrátila jsem se na ně s žádostí, aby se s námi podělily o své životní příběhy, každodenní život, rodinné vazby i pohled na budoucnost.

Natašo a Irino, ráda bych se vás zeptala, jaký byl váš vztah před začátkem války?

V dětství jsme se občas vídaly v létě, jednou jsme spolu strávily skoro celé léto a bylo to opravdu skvělé. Později šly naše rodiny každá jiným směrem. My jsme zůstaly v Pskově, ale rodina Nataši se stěhovala z místa na místo, protože tatínek byl ve službách armády a povolávali ho na různá místa Sovětského svazu. Po rozpadu Sovětského svazu zůstali v Charkově, tedy na Ukrajině.

Pak jsme se viděly až v roce 2010 na konferenci v Charkově. Bydlela jsem u nich v rodině. Chodily jsme spolu na procházky, na kafe nebo na pivo, vyměňovaly si názory. I přes více než deset let, co jsme se neviděly, mezi námi zůstalo zvláštní spojení. Když jsme se loučily, všichni plakali. Od té doby jsme byly v kontaktu hlavně přes tatínka Nataši, díky kterému jsme měly informace jedna o druhé.

Změnila válka něco mezi vámi dvěma?

Ano, válka změnila naše vztahy, ale ne k horšímu, ale k lepšímu. Dalo by se říci, že ze sestřenic se staly opravdové kamarádky. Máme společné zájmy, koníčky, pomáháme si, v čem to jde. Válka nás opravdu sblížila.

Natašo, ty jsi v době začátku války žila v Charkově. Pamatuješ si na okamžik, kdy ses dozvěděla, že válka začala?

Probudila jsem se asi v pět ráno, kdy začaly výbuchy. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Ve zprávách zatím nic nebylo. Zavolala mi blízká kamarádka, jejíž manžel pracuje v ukrajinském hasičském záchranném sboru. Řekla mi, že Rusko napadlo Ukrajinu a bombarduje Charkov. Nevěřila jsem tomu. Zavolala jsem do práce a řekli mi, ať zůstanu doma. Pak jsem běžela do obchodu udělat zásoby. Měla jsem pocit neskutečnosti a bezmocnosti. Musím dodat, že pro naši rodinu byla velká rána, když k nám během prvního týdne přišli vojáci z Pskova, města v severozápadním Rusku, odkud pochází můj tatínek, já, sestra i Ira. Nedokázali jsme pochopit, jak lidé z našeho rodného města mohou bojovat proti nám.

Ten den nám Ira napsala z Česka a řekla, že její dům je také náš dům a že máme přijet za ní do Česka co nejdříve. Ale stále jsem nechtěla uvěřit, že je válka, chtěla jsem věřit, že ten zlý sen brzy skončí.

Irino, ty jsi v době války žila v Roztokách. Jak jsi to prožívala ty?

Pamatuji si ten týden. Pro mě válka začala o pár dní dřív. Byli jsme na zkoušce pěveckého sboru v pondělí 21. února. Četla jsem zprávy z Ruska. Putin řekl, že Donbas je ruský a že ho Rusko bude bránit. Řekla jsem kamarádce, že bude válka. Nevěřila mi. Jako v transu jsem to opakovala pořád dokola. Musím přiznat, že to byla jen slova. Nedokázala jsem si představit, co to bude znamenat.

Čtyři měsíce předtím zemřel můj manžel. Během pěti měsíců zemřeli jeho rodiče a potom on. Když začala válka, bylo mi jasné, že nechci, aby někdo z mé rodiny byl v nebezpečí. Proto jsem psala Nataše, aby s rodinou přijela.

A jak reagovala Nataša?

Nataša dlouho věřila, že válka skončí. Pracovala v dětské nemocnici a bylo jí tam zapotřebí. Také nikdy necestovala tak daleko. Byla jen v zemích bývalého Sovětského svazu. Proto odjezd oddalovala. Přijela s dcerou až v červenci a podmínky byly těžší než na začátku války. Čekaly měsíc na schválení víz. Během té doby nemohly pracovat. Snažily se toho využít k odpočinku, ale bylo to velmi stresující. Bály se, že víza nedostanou a budou se muset vrátit.

Natašo, když jste přijela za Irinou do Česka, bylo pro vás těžké mluvit o válce?

Bylo na nás vidět, že nás téma války bolí. Ale přesto vyprávím Irině kruté zážitky z Charkova: O tetě, která bydlí nedaleko, ale je to již Rusko, a ta si myslí, že Rusové bombardují jen vojenské cíle. O tom, jak spadla bomba přímo před nemocnici, ve které jsem pracovala. Bavíme se o všem a někdy i dlouho. Ne, nejsou to hezké vzpomínky. Raději se bavíme o svých rodinách a přátelích.  

Jaký byl tvůj první dojem po příjezdu do Roztok?

Vzpomínám si, že letadla, která lítají nad Roztoky, ve mně vyvolávala strach, protože v Charkově letadla znamenala nebezpečí. Také mě strašně vylekala první zkouška sirén. Chtěla jsem běžet do úkrytu. Ty začátky byly těžké. Byla jsem vylekaná ze všeho. Teď už je to lepší, ale stále myslím na svou rodinu tam daleko, kteří musí žít ve strachu a nebezpečí každý den.   

Irino, ty jsi Ruska, která žije v Česku již deset let a v Roztokách sedm let. Proto se chci zeptat, jak se chovají lidé k tobě? Setkala jsi se s předsudky? Pokud ano, jak jsi to prožívala?

Poprvé jsem se bála předsudků 25. února 2022. Měli jsme se sborem soustředění na zámku a nevěděla jsem, jak se na mě budou dívat. Byla jsem mile překvapená, že se o válce skoro nemluvilo a necítila jsem se jako člověk druhé kategorie. Ale jednou mi řekli, když jsem něco vyřizovala, že s Rusy nepracují. Nebylo to příjemné a moc mě to mrzelo. Nakonec se našel někdo, kdo se mnou komunikoval a podpořil mě.

Natašo, cítíte podporu od českého okolí a roztockých občanů?

Ano, velmi silně. Je to téma na celou knihu. Lidé v Roztokách jsou natolik skvělí, že nemůžeme najít slova. Když jsme přijeli do Česka neuměli jsme řeč, bylo pro nás těžké se domluvit. Byly jsme rády (já i dcera) že jsme se mohly stát v Roztokách členy spolku pro uprchlíky, který vznikl pod záštitou městského úřadu a měly jsme možnost se integrovat. Lidé v Roztokách nás přijali a stále přijímají velmi dobře. Zvou nás na výlety, zpíváme v pěveckém sboru, účastníme se různých akcí. Jsem za to velmi vděčná. Moje myšlenky se tak trochu rozptýlí a nálada zlepší.

Vzpomínám na roztocký masopust. Během prvního masopustu si Irina všimla, že mám ráda bubeníky a před druhým masopustem mě vzala na bubenický workshop, kde nás učili hrát na různé nástroje vlastní výroby. S touto skupinou jsme se pak obě zúčastnily masopustního průvodu, ve kterém jsme si zabubnovaly.

Po tomto masopustu jsem dostala pozvánku na výlet do Belgie, na karneval, kde jsme si také zabubnovaly. Byl to neskutečný zážitek, zvlášť když si uvědomím, že jsem si ještě nedávno neuměla představit, že bych vůbec někam daleko odjela.

V neposlední řadě musím říci, že moje dcera Soňa dostala příležitost studovat na Univerzitě Karlově bohemistiku a studuje natolik dobře, že dostává stipendium. To si myslím, že je úspěšná adaptace, a jako matka jsem na ni hrdá.

Děvčata, co vám pomáhá zůstat rodinou i přes rozdílné perspektivy?

Máme se moc rády. Pomáhá nám láska, vzájemná úcta, důvěra a otevřenost. Umíme spolu mluvit upřímně, ale s respektem. Nasloucháme si a snažíme se pochopit, co ta druhá prožívá. Víme, že jsme tu jedna pro druhou, a že rodina je pro nás důležitější než jakýkoli politický názor.

Myslíte si, že rodinné vztahy mohou být silnější než politika?

To v každém případě. Žádná politika nezvítězí nad rodinnými vztahy.

Co jste se díky této situaci jedna o druhé naučily?

Nataša: Ira mě naučila věřit si, že i ve 45 letech můžu začít nový život v jiné zemi a v jiném jazyce.

Irina: Od Nataši jsem se naučila víc důvěřovat lidem.

Natašo, co byste si přála, aby lidé pochopili o situaci z vaší osobní zkušenosti?

Přála bych si, aby lidé pochopili, že válka nezasahuje jen státy a politiku, ale hlavně obyčejné lidi a jejich vztahy. Bere nám domov, jistotu i budoucnost. Zároveň ale ukazuje, jak silní lidé dokážou být a kolik solidarity a dobra mezi nimi existuje.

Jak si představujete svůj život za pět let?

Chceš-li rozesmát Pána Boha, řekni mu své plány.

Co byste vzkázaly lidem, kteří situaci vidí černobíle?

Řekly bychom jim, že svět není rozdělený jen na „dobré“ a „špatné“. Za každým člověkem je konkrétní příběh, rodina, bolest i strach. Nikdo z nás si nevybral, kde se narodí, ale každý si může vybrat, jak se bude chovat k druhým. Důležité je dívat se na lidi jako na jednotlivce, ne jako na zástupce nějakého národa.

Natašo a Irino, chcete něco vzkázat našim čtenářům?

Přály bychom si, aby čtenáři pochopili, že i v nejtěžších situacích může vzniknout něco dobrého – hlubší přátelství, nová odvaha, nová naděje. Náš příběh je o tom, že lidskost, podpora a láska dokážou překonat strach, hranice i válku.

Děvčata, já vám děkuji za upřímnost a ochotu se podělit o své příběhy a přeji vám, aby zůstala mezi vámi láska, s jakou o sobě mluvíte. Buďte si navzájem oporou jako doposud, bez ohledu na to, co se děje. To je nyní to nejcennější, co máte.