Tomáš Novotný 
„Hora ruit, respice finem“ je nápis temný, ale bohužel neodvolatelně pravdivý. Čas kvapí, pamatuj na konec. Je k přečtení na kostelích, náměstích, zvonicích. Většinou poblíž hodin.
Motiv, se kterým se vrátily bytelné hodiny na roh vlakového nádraží, je ale jiný. Byly tam v nejrůznějších podobách odjakživa – a byli jsme na ně zvyklí. V dobách, kdy se v krutou hodinu ranní, dejme tomu v roce 1983, scházeli k nádraží na své výpravy TOMíci, tyhle hodiny spolehlivě urychlily jejich kroky k vlaku.
Při opravách nádraží někdy v devadesátých letech vzaly za své a vrátily se teprve teď v lednu 2025. Děkuji za to paní Jitce Voženílkové. Vyhecovala mne v tom dobrém slova smyslu k tomu, abych oslovil Správu železnic.
Stalo se, architekt Ondra Smolík navrhl druh hodin. Byli jsme připraveni instalovat hodiny na tradiční místo za městské peníze, ale dráhy si věc vzaly za své. Pár měsíců to trvalo, ale jsou tam a jsou hned dvoje. Jedny viditelné z ulice, z lávky i sedadel autobusu, druhé, identické, na peronu. Malá radost.
Potěšitelná je i zpráva o další opravě našeho průtahu. Uspěli jsme v jednání s krajem, který nám slíbil 2,25 milionu. K tomu přidáme čtvrtmilion náš – a během léta se asfaltka vedoucí městem dočká zase několika opravených úseků. Za posledních pět let jsme naši (do té doby nesjízdnou) silnici výrazně vylepšili.
Zcela hladké jízdy si pravda užijeme až s novým průtahem, zcela novou krajskou komunikací. Ale to je stále v poměrně husté mlze.
