Věřejnost 
Jindřich Marek při vánočním koncertu v Českém muzeu hudby v roce 2023, foto: Petr Kříž
Na roztocké kulturní scéně se již padesát let pohybuje Komorní smíšený pěvecký sbor Rosa, jehož motorem – bez nadsázky – byl po celou dobu organizační vedoucí a později i předseda Jindřich Marek.
Stál u zrodu sboru, když spolu s podobně naladěnými studenty a obdivovateli staré hudby a poezie založili v roce 1970 nejprve recitačně-hudební skupinu, která se po několika letech přeměnila v čistě vokální těleso.
Zakladatelskou partu tvořili mladí lidé různých studijních či profesních zaměření, od uměleckých po ryze praktické, z nichž někteří se pak hudbě věnovali celý život (např. první dirigent sboru a vystudovaný klarinetista Petr Doněk).
Pohnutkou k založení sboru byla nepochybně také touha svobodně se projevovat alespoň prostřednictvím hudby a slova v jinak nesvobodné době, která s nástupem normalizace v 70. letech sešněrovala občanský život. Ten v té době vlastně neexistoval.
Z dnešního pohledu seriózní volnočasová aktivita a neškodná zábava byla patřičnými orgány sledována a cenzurována (příliš mnoho baroka, až moc duchovních textů). Tomu všemu museli čelit postupně nejen umělečtí vedoucí, ale především organizační vedoucí, který zařizoval koncerty, zájezdy, povolení všeho druhu, vysvětloval, přemlouval, mlžil, jen aby sbor mohl fungovat a umělecky růst.
U dirigentského pultu se vystřídala řada začínajících sbormistrů, kteří postupně dovedli sbor k vysoké interpretační úrovni a sami získávali cenné zkušenosti na své dirigentské dráze.
Nelze jmenovat všechny, ale největších úspěchů sbor docílil v 80. letech pod vedením dnes již renomované Miriam Němcové, jež se prosadila v tehdy téměř výhradně mužské profesi.
K absurditám doby patřilo i to, že všechny zahraniční cesty mimo východní blok (např. koncertní turné ve Švédsku, soutěžní festivaly v Itálii či Německu) se odehrály bez organizačního vedoucího, který sice všechno vyjednal a zařídil, ale vycestovat na Západ mu komunisté nedovolili.
Zásluhou Jindry Marka spolupracovala prof. Miriam Němcová s Rosou i v dalších letech, kdy postupně její studenti oboru dirigování na pražské konzervatoři zaujímali pozici sbormistra sboru Rosa (Lukáš Kovařík, Tadeáš Tulach a další).
Dosud úspěšnou činnost sboru ukončila rozjitřená a pro řadu lidí existenčně složitá porevoluční doba, ale byl to opět Jindřich Marek, který osvědčil svoje mimořádné organizační schopnosti, během půl roku sehnal nového dirigenta (mimochodem Roberta Jindru, dnes šéfdirigenta Státní filharmonie Košice a hostujícího dirigenta řady evropských operních domů) a v roce 1995 postavil sbor znovu na nohy.
Následovalo dlouhé období střídavých úspěchů i stagnací, jak už to u amatérských souborů bývá, podstatné však bylo, že existovalo společenství lidí usilujících o společné vytváření, prožívání a následné předávání drobných uměleckých zážitků, jehož hnací silou byl Jindřich Marek.
Zásadním přeryvem byla covidová pandemie, která poznamenala celou společnost, včetně činnosti sboru a individuálních osudů jeho členů. Také Jindřich prodělal onemocnění, bohužel s vážnými komplikacemi a následky. Ostatně ani čas nelze zastavit, a proto se Jindra rozhodl v květnu ukončit aktivní působení jak v roli zpěváka (celoživotní výborný bas), tak na pozici předsedy sboru. Ksakru!
A na závěr vzkaz velmi osobní: „Milý Jindro, náramně jsi obohatil náš život, protože to, co jsme společně tvořili a prožili, jsou hodnoty, které zůstávají navždy uvnitř většiny z nás. A že jsme si přitom užili taky kopec srandy, co? Za všechno upřímně a s láskou děkujeme!“.
Komorní smíšený pěvecký sbor Rosa
