Stav krytu v roce 2014
V minulém čísle Odrazu mě potěšil zájem Zuzany Šrůmové o jednu roztockou (poloveřejnou) zajímavost, tedy o bývalý protiatomový kryt u penicilínky. Možná není od věci pár detailů upřesnit.
Zuzana Šrůmová uvádí, že se nikdy neuvažovalo, že by kryt s kapacitou cca 650 osob sloužil široké roztocké veřejnosti, ale byl určen pro ochranu části pracovníků penicilínky.
Protože jsem měl coby starosta také zodpovědnost za bezpečnost obyvatel v případě mimořádných, tedy i válečných událostí, musel jsem nastudovat i trezorové plány pro tento případ. Mimochodem, když zjistíte, za co všechno ve funkci starosty odpovídáte, máte chuť to okamžitě položit.
Kryt číslo 160 v Rýznerově ulici ve svahu proti vjezdu do VÚAB, byl regulérní součástí Plánu ukrytí osob ve válečné situaci. Navštívil jsem ho bohužel až po povodni 2002 a plány ukrytí, jako již neaktuální, jsem posléze předal do okresního archivu. Kryt sice spravovala penicilínka, měl i svého správce, pana Barfuse, ale v době, kdy „všechno patřilo všem“ to neznamenalo výhradní využití pracovníky továrny.
Částečně i pro ně byl určen, ale s oficiální kapacitou 700 osob měl sloužit k ukrytí obyvatel z 57 konkrétně uvedených domů, včetně radnice. Tento komplex podzemních chodeb, vyhloubených ve stráni pod kostelem, byl vybudován za nemalé peníze státu, nikoliv farmaceutické továrny. Ještě směrnice Civilní obrany z konce roku 1990 ukládala vedení města zachovat vybudovaný úkrytový fond v provozuschopném stavu.
Docela by mě zajímalo, zda byl také zahrnut do privatizačního projektu VÚAB počátkem 90. let. Kryt byl součásti systému civilní obrany zejména pro případ jaderné války, s níž se hrozilo, a také trochu počítalo, od počátku 50. let 20. století až do konce studené války.

Papírově jsme byli připraveni, ale realita?
Plán ukrytí osob, za minulého režimu vedený jako Přísně tajný, obsahoval instrukce a soupis všech možných podzemních prostor v Roztokách, kde by bylo možné konvenční či jaderný útok přežít. Patřil mezi ně např. i betonový suterén bývalého kina na Tyršově náměstí, což byl poměrně velký prostor, paradoxně i s nežádoucím zdrojem (ovšem povrchové) vody, kterou bylo nutno stále odčerpávat.
K ukrytí měly sloužit i sklepení pod dnes již zbořenou Wohankovou továrnou čp. 23 v Nádražní ulici. Mezi protiradiační úkryty patřil např. i prostorný sklep pod bývalým chudobincem, tehdejší Zvláštní školou.
S hrozbou vyhlazovací jaderné války žila naše generace od počátku 50. let až do pádu berlínské zdi. Ve školách jsme byli (často spíše formálně) cvičeni, jak se v těchto mezních situacích chovat, jak se ukrýt, co si obléci, co má obsahovat evakuační zavazadlo, jaké vyprošťovací prostředky máme mít k dispozici atd.
Byli jsme poučeni, jaké šance na přežití jsou v jednotlivých perimetrech od epicentra výbuchu. Trochu jsme si z toho dělali srandu, protože to bylo doprovázeno ideologickou masáží o amerických imperialistech, ale sranda to nebyla. Zejména v době tzv. Karibské raketové krize na podzim roku 1962 už to bylo o fous (a zřejmě o odvaze jednoho ruského důstojníka, který neuposlechl rozkaz).
Katastrofa mimo naše představy
Nepřesná je i informace, že by v tomto masivním betonovém krytu ve skalním masivu nešlo přežít explozi jaderné pumy s následnou tlakovou a tepelnou vlnou, pokud by ovšem nedopadla přímo na penicilínku. Jiná věc je ta, co by následovalo po explozi a extrémním radioaktivním zamoření životního prostředí, zejména po kontaminaci vodních zdrojů.
Možná by pak platilo rčení, že „živí by záviděli mrtvým“. Zřejmě by nám nepomohla ani brožura „72 hodin“ (myšleno po katastrofě), kterou s aktualizovaným obsahem dostane na podzim každá česká domácnost.
Zuzana Šrůmová zmiňuje i vodní pramen v krytu s údajně pitnou vodou. Pramen nebyl příliš vydatný, nejsem si ani jist, zda nešlo jen o vedlejší produkt výstavby, a určitě by nestačil pro několik stovek ukrytých osob. Podle zřejmých usazenin železitých a vápenatých solí v okolí zdroje lze myslím odmítnout domněnku o „kojenecké“ vodě. Vysoký obsah těchto látek byl ostatně typický pro vodu v roztocké vodovodní síti v době, kdy byla ještě čerpána z vlastních studní; dnes už pijeme vodu pražskou (resp. ze Želivky).
Z. Šrůmová ve svém článku též píše, že obnovit kryt není zcela reálné. Pokud nepovažujeme za hlavní překážku finanční náklady, pak jeho obnovení by technicky bezpochyby možné bylo. Jiná věc je taková, zda by to mělo praktický smysl.
Důsledky průlomové vlny
Kryt má sice velmi dobrou polohu se zalomeným opancéřovaným vstupem, navíc chráněným železničním náspem proti tlakové vlně, ale slabým místem jsou větrací šachty ústící ve stráni pod kostelem. Největší slabinou krytu je však jeho úroveň pod hranicí stoleté vody.
To se ukázalo v plné síle v srpnu roku 2002, kdy povodeň kompletně kryt zatopila a vnitřek pokryla vrstva žlutavého mazlavého bahýnka. Stalo se to bez varování (pražský primátor v TV prohlašuje, že „situace je nadmíru výtečná“) a v noci (z 13. na 14. 8., kdy se protrhla protipovodňová hráz), takže osud ukrytých osob by byl zřejmě zpečetěn. Proč o tom mluvím v souvislostí s válečnou situací?
Když jsme se učili o „agresivních plánech amerických imperialistů na zničení „tábora míru a socialismu“, počítalo se v nich s reálnou možností, že zničující útok ze vzduchu bude veden na Slapskou a Orlickou přehradu. Následná, tzv. průlomová vlna, která by překonala povodeň 2002, by smetla z povrchu zemského veškerou infrastrukturu v údolí Vltavy, včetně centrální Prahy (a dodejme – údolní části Roztok), a to bez jediného výstřelu.
Plány CO počítaly s devastací území od Slap po Dolany u Kralup. Pokud bychom tyto plány vzali vážně, pak by ukryté osoby v roztockém krytu byly ve zcela beznadějné situaci.

Nezůstal by kámen na kameni
Možná nás soudruzi jen strašili, ale krátce po vstupu ČR do NATO byly odtajněny odvetné plány NATO na invazi vojsk Varšavské smlouvy do západní Evropy z konce padesátých let. Zde je třeba poznamenat, že tankové divize Československé armády měly být nasazeny jako prvosledové (tedy bez valné šance na přežití) v útoku na Bavorsko a měly dojít až do Francie.
Nepochybuji, že NATO zveřejnilo jen takové plány, které už dávno nebyly aktuální, či prošly revizí. Ovšem, zcela tajně a vlastně ilegálně, v rozporu se smlouvou o nešíření jaderných zbraní, bylo v Brdských silech uloženo v letech 1968–90 cca 120 sovětských raket s jadernými hlavicemi, určenými pro překvapivý útok na Západ. Jejich preventivní likvidace by znamenala absolutní katastrofu pro celé území Čech.
Plán odvetných úderů konvenčními i jadernými zbraněmi obsahoval několik desítek konkrétních strategických cílů v ČSR, určených ke zničení. V prvé řadě samozřejmě ruzyňské letiště, jen 10 km vzdušnou čarou od Roztok. V tom případě bychom měli smůlu, ať s krytem, nebo bez něj.
Větší šance bychom neměli ani v případě zásahu Kaučuku Kralupy nebo Spolany Neratovice, které byly rovněž na seznamu cílů. Překvapivě tam nefiguroval Ústav jaderného výzkumu v Řeži, ale asi proto, že byl založen až v polovině 50. let. Použity měly být menší taktické jaderné hlavice odpovídající zhruba síle pum svržených na Hirošimu. Strašná představa…
Žádné nebezpečí ze Západu nám už dnes naštěstí nehrozí a můžeme si tedy v klidu říci, že tyto plány jsou definitivně passé – pokud je ovšem už neaktualizují v Moskvě… v rámci přípravy nějaké „speciální vojenské operace“.