Jaroslav Drda 
Jeden můj bývalý žák (mimochodem je Roztočák) kdysi pronesl větu: „Každý si tu pakárnu děláme sám.“ Je to poněkud svérázná parafráze lidového moudra „Každý svého štěstí strůjcem“.
Často si tu větu připomínám, když se mi něco nepodaří. Snažím se nesvádět svůj neúspěch na své okolí, na smůlu nebo na objektivní potíže. Vždycky se najde něco, co jsem mohl udělat jinak, a třeba by vše dopadlo lépe.
Lze ještě doplnit podobnou hlášku: „Jaké si to uděláš, takové to bude.“ Ta mě napadá, když tak pozoruji, kolik akcí se ve městě v jarním období děje.
Jsou zkrátka lidé, kteří se vždy a za všech okolností snaží udělat sobě, svým přátelům a blízkým, sousedům, ale i zcela neznámým lidem život v našem městě o trochu příjemnějším. Bez ohledu na počasí, bez ohledu na politickou situaci, bez ohledu na výši hrubého domácího produktu.
Je báječné, že máme tolik příležitostí se spolu potkávat, užít si společné zábavy a sdílet dobrou náladu. Nechci teď vyjmenovávat jednotlivé akce, nerad bych na někoho zapomněl, ostatně v Odrazu je všechny najdete nebo jste měli možnost je najít už dříve.
Je důležité si uvědomit, že za každou takovou radostí je hodně práce, většinou jen několika lidí, bláznů, kteří s obrovským nasazením zařizují vše potřebné, shánějí sponzory, lidi na pomoc (dnes velmi vzácné zboží), řeší logistiku, rozpočet, harmonogram a ještě nutnou a otravnou administrativu.
A po akci je zase třeba všechno sklidit, uklidit, odvézt, vyúčtovat, zaplatit a zadministrovat.
Pak padnou na židli a zaříkávají se, že to už bylo naposled, že to nemají zapotřebí, že už jsou na to moc staří. No a asi tak za týden jim otrne a začnou chystat příští ročník.
Jak říkám, jsou to blázni. Ale važme si jich. Díky nim je svět o něco veselejší.
