Jan Jakob 
Minulé vydání Odrazu mě překvapilo. A přiznám se, že nemile. Bylo z velké části (včetně fotografie na titulní straně) o jediném tématu, a to úvahách o minulosti a hlavně budoucnosti jednoho starobylého domu pod serpentinou.
Říká se, že domy mají duši. Rozhodně souhlasím. Na počátku je nápad a praktický pohled snoubený s estetičnem architekta i projektanta a um stavitele.
Samotnou duši však domu vdechnou až lidé, kteří v něm a s ním prožívají své životy. V domech prožívají své první krůčky, učí se, sní své naděje na krásnou budoucnost, zažívají radosti i strasti všedních dní, slaví úspěchy, sdílejí čas s rodinou i přáteli, prožívají bolesti a léčí se z nemocí a mnohdy nakonec i umírají. Bez lidí by domy duši neměly.
Při pročítání minulého Odrazu jsem se nemohl zbavit dojmu, že všichni autoři tak trochu zapomněli na člověka, který v domě žije. Zapomněli na jeho duši a na to, že by ta duše mohla být při čtení jejich řádků smutná. Možná v nelehké době, kdy by naopak potřebovala alespoň trochu rozveselit.
Podobně to je i s celým městem. To se skládá z ulic, budov, domů a domků, ale i náměstí, parků, stromů. Hlavně však z lidí. Město bez lidí by bylo jen prázdnou schránkou se zlomenou duší, kterou mu vdechli lidé, kteří ho stavěli a kteří v něm žili v minulosti.
Proto je potřeba při správě města pečovat nejen o vše hmotné, o co se město má starat, ale zejména o lidi, kteří v něm žijí. A zastupitelé mají racionálně v souladu s rozumem, ale s přidáním kusu srdce, které samozřejmě všichni mají, rozhodovat.
Neměli by při svých postojích upřednostňovat výhradně jen prosazování svého, byť líbivého a dobře míněného nápadu, nad ostatní zájmy a potřeby města, nad lidi, kteří v něm žijí. Podobné je to i s domy, i s tímto konkrétním domem. Prosím, mějme příště na mysli i ty lidské duše. Je totiž velmi jednoduché je zranit, byť neúmyslně. Rány se však mohou hojit proklatě dlouho.
