Krutá únorová povodeň (před 240 lety)

V posledních letech vnímáme v souvislosti s globálním oteplováním jako fatální hrozbu spíše nedostatek vody, a tedy půdní sucho. Není to ale tak dávno, jak si ještě všichni pamatujeme, když udeřily i zničující povodně, které napáchaly nevídané škody na majetku i způsobily ztráty na lidských životech.

V povodí Vltavy to byla zejména 500letá voda v roce 2002 a ve slabším provedení i v roce 2013. Historie vltavských – roztockých povodní je však mnohem delší a pestřejší a sahá hluboko do minulosti. Na konci února jsme si mohli připomenout jednu nebývale krutou, a to zimní povodeň v roce 1784.

Malá doba ledová

Na konci 18. století ještě dozníval jeden z vrcholů tzv. „malé doby ledové“, která se několik staletí (od pol. 16. do pol. 19. století) projevovala výrazně chladnějším počasím v letním období a tvrdými zimními mrazy. Současně se střídaly velmi vlhké a suché periody.

Zvláště kruté byly evropské zimy v letech 1770–1772. Důsledkem těchto rozmarů počasí byla neúroda a hladomor, což vedlo ve střední Evropě, tedy i v Čechách, k poklesu populace, ale i k ozbrojeným selským „hladovým“ bouřím – viz zvěčnělý případ našich sedláků od Chlumce v roce 1775.

Důvody této výrazné klimatické změny jsou interpretovány různě a nejednoznačně. Trochu to připomíná dnešní spor klimatologů o to, zda nás na konci století čeká smrtící vedro, nebo nová doba ledová. Zřejmě šlo o součet několika negativních vlivů – zpomalení atlantické cirkulace, nízká úroveň sluneční aktivity, důsledky zvýšené sopečné činnosti a samozřejmě přirozené, periodické kolísání klimatu.

Kruté mrazivé zimy způsobily zánik osad kolonistů v „Zeleném ostrově“ – Grónsku, který pokryl ledovec, jež se významně rozšířil i v Alpách a severní Americe. V portugalském Lisabonu (na rovnoběžce) byly zaznamenány časté sněhové bouře, fascinující obrazy zasněžené severní krajiny se zamrzlými nizozemskými kanály nám zanechali věhlasní vlámští malíři Pieter Bruegel st. (1525–1569) a jeho stejnojmenný syn.

Začala to islandská sopka

Na pozadí této nepříznivé klimatické situace dochází v květnu roku 1783 k obrovské erupci jedné z islandských sopek. Sopečný dým a prach byl hnán větrem nad evropskou pevninu a způsobil výrazné snížení intenzity slunečního záření.

Možná i proto byla následující zima 1783/84 v Evropě nebývale tuhá, a to, jak píše letopisec, „již od svatého Martina“ (11. listopadu).V této zimě „mnoho ryb uhynulo, neb některé rybníky až na dno zamrzly“ a ještě koncem února leželo v Čechách 1,5 metru sněhu. Ze dne na den (24. února 1784) se prudce oteplilo a přišel vydatný teplý déšť.

Toto náhlé oteplení způsobilo středoevropskou katastrofu, kromě Čech se projevila i v povodí Dunaje, Rýna, Seiny a Loiry. Led na zcela zamrzlé Vltavě (a jejích přítocích) popraskal, kry se daly do pohybu a začaly vytvářet ledové bariéry (v daleko menší míře se to opakovalo při zimní povodni v březnu roku 1940).

Pod Žalovem mlejn voda odnesla…

Od 27. února začala Vltava v Praze dramaticky stoupat, za 12 hodin o 4 metry, a voda se rozlila do Malé Strany a Starého města. Dosáhla až ke schodům kostela sv. Jiljí v dnešní Husově ulici (byl to jeden z ukazatelů fatální povodně) a posléze i na Staroměstské náměstí. Bylo to i díky tomu, že koryto Vltavy tehdy nebylo ještě regulované. Ledové kry trhaly jezy, byl poškozen i Karlův most, některé sochy se zřítily do Vltavy.

Předjarní povodeň roku 1784 způsobila velkou škodu i proto, že ji nikdo neočekával. Důsledkem předchozího dlouhého povodňového klidu došlo k neuváženému zastavování údolní nivy, která plnila úlohu přirozených poldrů, obytnými i hospodářskými stavbami, veskrze dřevěnými. Velké množství naplaveného dřeva, chlévy se skotem, kůlny se senem i stržené mlýny a vyvrácené stromy přinesla voda ke Karlovu mostu, který tlak nevydržel a byl vážně poškozen.

Škody na majetku byly obrovské a mnoho lidí ve vlnách Vltavy zahynulo.  Některým vzala střechu nad hlavou v noci, marně se snažili zachránit holý život na kusech nábytku či na posteli. Obyvatelé Kampy se snažili na žebřících uniknout velké vodě na most, protože kamenné schodiště tehdy ještě nebylo postaveno.

Páter Krolmus nám ve své Kronice povodní zaznamenal řadu tklivých lidských příběhů, např. o „plaváčkovi“ – malém chlapci v kolébce, který byl zachráněn v Podskalí, a též příběhy ze Žalova. „Pod Žalovem mlejn trojího složení na levém břehu Vltavy (Martina Nováka, sedláka žalovskýho) pod horou skalnou Hřivnáčem nazvaným a proti vsi Řeži voda zanesla, jen zdi od mlejna, kdež stával, ponechala.“

V témže místě bylo možné spatřit, jak vodní proud unáší nejen různá obytná i hospodářská stavení, ale i „koně, krávy, voly u žlabu uvázané, kozy s ovcemi, slepice s kurníky, psi u svých bud na řetězech i celý dřevěný mlýn se čtyřma kolama a s celým hejnem holubů“(svědectví Ludmily Novákové ze Žalova).

28. února poničila povodeň i roztocký zámek. Voda tehdy dosahovala do poloviny roztocké brány a „proudila okny dovnitř a zase ven“, jak stojí zaznamenáno v Pamětní knize. V zapomnění poněkud zapadla následující povodeň v roce 1786, o níž kronikář píše, že „tato povodeň pobrala to, co v roce 1784 ponechala“. Povodeň roku 1784jako by zahájila éru ničivých povodní, typických pro následující 19. století.

V dnešní době už taková zimní povodeň reálně nehrozí, protože výstavba vltavských přehrad ukončila kompletní zamrzání Vltavy. Trochu nás mohou poškádlit ledové kry z Berounky, která je ještě v přírodním korytu. To, že se můžeme dočkat nové stoleté povodně daleko dříve než po sto letech, je však bohužel nasnadě.