Stanislav Boloňský 
pamětní kámen knížete Jana II. na černokostelecku
Před 400 lety, roku 1623, nabyli roztocké zboží poněkud spekulativní koupí mocní Lichtenštejnové, a před 220 lety, roku 1803, ho možná se ztrátou prodali. Tato dvě staletí mezi oběma historickými mezníky jsou ve vývoji Roztok velmi významná a je dobré si je připomenout.
Knížecí rod Lichtenštejnů nemá v českém obecném povědomí dobrou pověst. Jak už to bývá, částečně oprávněně, ale do značné míry také nespravedlivě. Tento starobylý rod už od poloviny 13. století působil na Moravě, kdy byl oporou králi Přemyslu Otakarovi II. Tím, kdo na jméno Lichtenštejnů vrhl temný stín, byl kníže Karel I. (1569–1627), zvaný též „krvavý“, který Roztoky s dalšími okolními obcemi v roce 1623 zakoupil. Byl totiž hlavou trestního tribunálu, který s nebývalou (i na tehdejší dobu) krutostí odsoudil vůdčí osobnosti povstání českých stavů proti císaři Ferdinandu II. Habsburskému.
Krvavé divadlo na Staroměstském rynku
Výsledkem bylo 54 hrdelních trestů nad českými (ve smyslu zemské, nikoliv jazykové příslušnosti) pány a měšťany, z nichž bylo nakonec 28 stvrzeno císařem a 21. června 1621 vykonáno. Zde nejde o překlep, ten 28. byl veřejně „popraven“ již po smrti, když si před tím vzal raději sám život. Paradoxní přitom je, že Karel byl vychován coby protestant, který ale v zájmu kariéry u císařského dvora konvertoval ke katolictví. Historikové si dodnes nejsou zcela jisti, zda v případě této krvavé vendety byl větším predátorem Lichtenštejn, nebo Ferdinand. Zdá se, že i pro císaře, hluboce uraženého zradou českých pánů, byl rozsudek Lichtenštejnova tribunálu silná káva, a proto jich řadu nepodepsal. Z druhého pohledu to mohla být od císaře taktika, jak si zachovat milostivější tvář, když před tím Karla I. do role anděla smrti natlačil. Drakonickými hrdelními tresty, provedenými veřejně se sadistickou krutostí na Staroměstském rynku, však kletba nad odbojnými rody nekončila. Následovala rozsáhlá a bezprecedentní konfiskace jejich majetků, která byla druhou stranou mince císařova generálního pardonu z února roku 1622. Tyto konfiskace se pak staly základem obrovského bohatství těch šlechtických rodů, které ve správný okamžik stály na správné straně, tedy po boku císaře Ferdinanda.
Takovým byl např. Albrecht z Valdštejna, který si vybudoval v severních Čechách vlastní dominium, tak i Karel I. z Lichtenštejnu, který k dědičným majetkům moravským přidal i značné majetky v Čechách. Roztocké panství bylo nejzápadnější výspou jejich teritoria v okolí Prahy. Patřilo jim např. rozsáhlé území od Uhříněvse k Úvalům (od 1622) a od Českého Brodu ke Kostelci nad Černými lesy (od 1623).
Konec vlády rytířů Boryňů ze Lhoty
Od poloviny 16. a počátkem 17. století vlastnil Roztoky zámožný rytířský rod Boryňů ze Lhoty a na Míkovicích. Náhrobek neznámějšího z nich, Davida st. (ⴕ 1591), najdeme v kostele sv. Klimenta na Levém Hradci. Jeho stejnojmenný vnuk se ovšem zapletl do stavovského povstání, a tak jedna pětina jeho majetku posléze podléhala konfiskaci. Nakonec byl v tísni donucen k prodeji celého roztockého zboží novému císařskému místodržiteli v Čechách, knížeti Karlu I. z Lichtenštejnu, a to za 60 tisíc kop míšeňských grošů.
To zas nebyla tak malá částka, ale nešťastný David Boryně ml. stěží zaplatil věřitelům své značné dluhy a zbytek byl znehodnocen tzv. „zlehčováním mince“, tedy řízenou devalvací měny mocnými spekulanty, mezi které patřil i Lichtenštejn. Karel I. z Lichtenštejnu nám proto z dnešního hlediska vychází jako bezskrupulózní žralok, který se neštítil jakýchkoliv prostředků ke svému obohacení a získání pocitu moci. Jeho metody byly natolik nepřijatelné, že mu nakonec „zaťal tipec“ sám císař Ferdinand, který se snažil formálně dodržovat dvorská pravidla i v neposlušných Čechách. Možná nezůstal ve Vídni zapomenut i Lichtenštejnův rychlý odklon od svého chlebodárce císaře Rudolfa II. a účelový příklon k jeho bratrovi a pozdějšímu císaři Matyášovi, za což získal rozsáhlé državy na severní Moravě a ve Slezsku.
Knížata z Lichtenštejnu po Karlovi
Karel I. v roce 1627 umírá, zřejmě zhrzen ztrátou sympatií císaře, a majetek rodu, tedy i Roztoky, získává jeho syn Karel Eusebius (1611–1684). Ten byl povahou značně odlišný od svého otce, byl velkým mecenášem umění a snažil se spravovat své majetky s péčí řádného hospodáře. Roztocký zámek se však nikdy nestal rezidenčním sídlem. Zdejší velkostatek vždy spravoval správce s poddanskou chasou, sloužil spíše jako hospodářské zázemí jejich honosné pražské rezidence. Mimo vinných sklepů zde byl provozován i pivovar a vinopalna. Součástí hospodářského areálu byla i rybárna, bohužel v polovině 20. století zbořená, kovárna a pekárna. Do majetku patřil i ovčín v horních Roztokách. Chov ovcí byl tehdy, až do 1. světové války, velmi rozšířen, staré fotografie nám ukazují holé stráně vltavského údolí i Únětického potoka spasené početnými stády ovcí.
Bohužel, dlouho se Karel Eusebius ze svého roztockého majetku neradoval. Jeho panství bylo totiž za třicetileté války několikrát zpustošeno saskými a švédskými vojsky, která nepřišla ani tak Čechy osvobodit od rakouského jha, jako krást a vraždit. Ze zápisu komisaře slánského kraje z roku 1644 se dočítáme, že „panství (roztocké) skrze lid nepřátelský švédský na dokonalou ruinu a zkažení přivedeno bylo, … dvory, mlejny, ovčíny, taky vesnice všechny popelem se nacházejí, poddaní na díle zemřelí, na díle rozběhlí“. Požárem byl poškozen i vlastní roztocký zámek. Z této zkázy se zotavovaly Roztoky jen velmi zvolna, snad až do konce 17. století.
Zdá se, že Lichtenštejni nebyli špatnými hospodáři, velmi pozitivně byl hodnocen samotným císařem Jan Adam Ondřej (1662–1712), který byl také prezidentem rakouské banky. Tímto knížetem ale také vymírá po meči Karlova rodová linie, což se bohužel opakovalo u Lichtenštejnů v průběhu následujících dvou staletí několikrát.
Jako období prosperity lze označit dlouhé období vlády knížete Josefa Václava (1696–1772), možná spíše díky kompetentním správcům panství, neboť tento uznávaný dělostřelec, polní maršál a posléze velvyslanec v Prusku a ve Francii se zřejmě správou periferního panstvíčka u Prahy příliš nezabýval. Vyslyšel však žádosti roztockých poddaných a roku 1764 zpřístupnil kapli v zámku k veřejným bohoslužbám a obsadil ji kaplanem, jemuž poskytl ubytování a k tomu i slušnou roční rentu. Roztoky totiž neměly kostel a byly přifařeny k Noutonicím. Místní si stěžovali, že než v zimní nepohodě dorazí noutonický farář k umírajícímu s posledním pomazáním, je to vesměs „s křížkem po funuse“…
Tíha roboty v době neúrody
Také Josef Václav zemřel bez potomků, takže opět došlo k nástupu vedlejší knížecí větve. Na rozdíl od jiných panství v Čechách (např. Kinských či Kolovratů) zde nedocházelo k větším selským bouřím, které by byly důsledkem utužování roboty. K poddanské rebelii došlo až v roce 1775, za knížete Františka Josefa I. z Lichtenštejnu, kdy na venkovský lid těžce dolehl hladomor. Podle archivních zdrojů tehdy v důsledku hladomoru a epidemie cholery zemřelo v Čechách asi půl milionu obyvatel, což představovalo asi 15 % veškeré populace. V letech 1769–1972 postihla Evropu velká neúroda v důsledku klimatické anomálie, posledního vrcholu tzv. malé doby ledové, která zde panovala od počátku 14. století. Svůj vliv mohla mít i nejnižší aktivita slunce za dva tisíce let. Nebývalé chladno a deštivo způsobilo úplný kolaps rostlinné výroby a hromadný úhyn dobytka, který nebylo čím krmit. Lidé utíkali před hladem do Uher a dolního Rakouska. Důsledkem tohoto hladomoru bylo posléze široké zavedení pěstování brambor, které byly odolnější vůči nepřízni počasí než obiloviny.
Sedláci požadovali zrušení roboty, ale jak známo ze rčení, „dopadnout jak sedláci u Chlumce“, výsledek byl pro ně tragický. Císař Josef II. alespoň později svým dekretem zrušil v roce 1781 poddanství. Čtyři vůdcové povstání v našem regionu byly oběšeni, z toho i dva z Roztok. Josef Dvořák, syn roztockého sedláka, a jeho pacholek Josef Černý. Exemplární tresty měly ještě jeden podtext – náboženský. Určitě těmto roztockým rebelantům přitížilo, že vydrancovali kapli sv. Jana Křtitele v roztockém zámku, vysypali na zem a rozšlapali hostie – tělo Páně.
Strašná povodeň v roce 1784
Do rámce klimatického výkyvu patřily na konci 18. století také hrozivé povodně, z nichž nejhorší byla „stoletá“ předjarní povodeň v roce 1784, kdy po tuhé zimě přišlo náhlé oteplení doprovázené silným deštěm. Ledová a na sníh bohatá zima s následnou povodní měla zřejmě příčinu v přírodní katastrofě, když v červnu předchozího roku vybuchla na Islandu sopka a na osm měsíců zahalila svými exhalacemi evropské nebe. Léto roku 1783 bylo prý nejstudenější za pět století, neúroda byla fatální.
Páter Krolmus (též amatérský archeolog) nám ve své Kronice povodní zaznamenal řadu tklivých lidských příběhů, např. o „plaváčkovi“ – malém chlapci v kolébce, který byl zachráněn v Podskalí, a též příběhy ze Žalova. „Pod Žalovem mlejn trojího složení na levém břehu Vltavy (Martina Nováka, sedláka žalovskýho) pod horou skalnou Hřivnáčem nazvaným a proti vsi Řeži voda zanesla, jen zdi od mlejna, kdež stával, ponechala“. V témže místě bylo možné spatřit, jak vodní proud unáší nejen různá obytná i hospodářská stavení, ale i „koně, krávy, voly u žlabu uvázané, kozy s ovcemi, slepice s kurníky, psi u svých bud na řetězech i celý dřevěný mlýn se čtyřma kolama a s celým hejnem holubů“(svědectví Ludmily Novákové ze Žalova). 28. února poničila povodeň i roztocký zámek. Voda tehdy dosahovala „do poloviny roztocké brány a proudila okny dovnitř a zase ven“, jak stojí zaznamenáno v Památní knize osady roztocké. V zapomnění poněkud zapadla následující povodeň v roce 1786, o níž kronikář píše: „tato povodeň pobrala to, co v roce 1784 ponechala“.
Konec knížat, přicházejí měšťané
Periferní pozice Roztok ve vztahu k dalším lichtenštejnským nemovitostem i součet předchozích nepříznivých vlivů zřejmě způsobil, že se kníže Alois I. Josef z Lichtenštejnu (1759–1805) rozhodl v roce 1803 roztocké zboží prodat. Kromě neúrody, povodní a epidemie cholery to bylo zřejmě i odlišnými hospodářskými preferencemi knížete, který se intenzivně zabýval novými pěstebními metodami v lesnictví a zahradnictví. Centrem jeho zájmu se stal Lednicko-valtický areál na moravsko-rakouském pomezí, kde si chtěl vybudovat svůj pozemský, téměř antický ráj. Byl ale bohužel chatrného zdraví, a tak zemřel předčasně a rovněž nezanechal potomků. Krátce před smrtí ještě stačil Roztoky prodat profesoru práv Josefu Maderovi a jeho zeti, advokátu Josefu Löhnerovi za 200 tisíc zlatých. Ti si zřejmě pořídili tento majetek jako investici, větší stopu v historii obce nezaznamenali, snad jen to, že souhlasili s postavením první školní budovy v obci na svém pozemku v roce 1822 (zbořena již v roce 1844 v souvislosti s výstavbou železnice). Za zaznamenání ještě stojí, že v roce 1821 připojili k roztockému zboží také Žalov.
Počátkem roku 1839 zdědil Roztoky Ludvík Löhner, který je obratem prodal Josefu Lederovi a jeho ženě Anně. V majetku této rodiny pak zůstaly dalších 80 let.
Hypotetická otázka na závěr
Vtírá se také hypotetická otázka, jak by se Roztoky rozvíjely, kdyby zůstaly v majetku mocného knížecího rodu. Zdá se, že by to mohlo být naší obci ku prospěchu. Od roku 1858 vládl svému panství Jan II. z Lichtenštejnu, zvaný Dobrý. Dožil se vysokého věku 89 let a bohužel i rozsáhlé konfiskace rodového majetku po vzniku republiky. Byl to velmi erudovaný národohospodář, který se zabýval zejména lesním hospodařením, ale jeho vášní bylo i umění a řada vědních oborů. Zakládal lesnické a vinařské školy, též vyšší školu ovocnářskou a zahradnickou, ústav pro zušlechťování rostlin a realizoval další chvályhodné projekty. Jeho poddaní mu z vděčnosti po 40 letech jeho panování vztyčovali děkovné památné kameny, z nichž mnohé se ještě na černokostelecku zachovaly. Je třeba dodat, že i tento osvícený panovník zemřel bez potomků.
Z druhé strany je však třeba i podotknout, že bychom dnes možná řešili složité majetko-právní vztahy k půdě, tak jako dodnes nejsou dořešeny spory o rozsáhlé lesy na černokostelecku, které nebyly do prvorepublikové konfiskace zahrnuty. Stát je zrekvíroval až v roce 1945, když označil Lichtenštejny, státní příslušníky suverénního a neutrálního státu, který nikdy právně neuznal okupaci českých zemí Německem, neprávem za říšské Němce. Jejich osudem bylo ale nejspíše to, že byli příliš bohatí.
