Maraton dopisů

Navzdory (bohužel) hektickému předvánočnímu období se vždy kolem 10. prosince, kdy si připomínáme Den lidských práv, scházíme na katolické faře, abychom se připojili k mezinárodní akci Maratonu dopisů, kterou organizuje Amnesty International. A nejsme zdaleka v našem městě jediní (viz článek M. Kantorové).

Smyslem této každoroční akce je psaní dopisů na podporu nezákonně vězněných politických vězňů z celého světa. Jde o nejrůznější spektrum lidí, kteří se někdy omylem, ale většinou cíleně ocitli v represivním soukolí diktátorského režimu země, v níž žijí. Cílem Maratonu dopisů je zahltit odpovědné činitele státu kvanty dopisů z celého světa s výzvou k osvobození toho kterého nešťastníka.

Možná se tomu zasmějete, ale…

Naše hlavní „manažerka“ Madla Nikodýmová nám vždy vzorně připraví podklady včetně vzoru dopisů, které pak vlastní rukou opisujeme, opatříme poštovní známkou a pošleme na určené adresy. Možná se vám zdá tato činnost naivní a málo efektivní, ale kupodivu to funguje. Amnesty International uvádí, že úspěšnost těchto intervencí je asi třicetiprocentní. Z jejich zprávy vyplývá, že byli osvobozeni i někteří z těch, na jejichž podporu jsme dopisy psali v minulých letech.

Dobře si vzpomínám například na případ patnáctiletého súdánského chlapce, který byl ve zmanipulovaném procesu odsouzen k trestu smrti. Na základě 765 000 dopisů (!) byl rozsudek zrušen! Podobně mladá spisovatelka ze Saudské Arábie či dvě íránské aktivistky, které za protesty proti povinnému nošení hidžábu byly odsouzeny k 16 letům odnětí svobody! Burundskému obhájci lidských práv, kterému vyměřili 32 (!) let vězení, byl trest zkrácen na 2 roky.

Několik propuštěných je z Myanmaru (dříve Barma), jeden z nich dnes dokonce studuje v USA. Najdeme tam i guatemalského učitele a ochránce přírody, egyptského právníka a také ruskou umělkyni A. Skočilenko z Petrohradu, která byla zařazena do skupiny 16 disidentů, již byli vyměněni za ruské špiony vězněné v západoevropských státech.

Morální povinnost svobodného světa

Letos jsme napsali celkem kolem 70 dopisů (k tomu ještě některé dodatečně doma).

Podpořili jsme například mladého fotoreportéra Saie z Myanmaru, který dokumentoval převrat vojenské junty a porušování lidských práv ve své zemi, z níž uprchlo již 3,5 milionu lidí. Byl zatčen, když jel s humanitárním konvojem fotografovat následky cyklonu Mocha. Během jednodenního (!) soudního procesu byl odsouzen k 20 letům odnětí svobody. Navíc je ve vězení šikanován, fyzicky i psychicky.

Tunis patří k oblíbeným prázdninovým destinacím. Za lákavými kulisami turistického ráje se však skrývá tvrdý diktátorský režim. Mladá právnička a televizní moderátorka Sonia upozorňovala na kruté podmínky v tuniských věznicích a na diskriminační praktiky vládních úřadů. Byla zadržena, obviněna z šíření falešných zpráv a nakonec obžalována z pěti trestných činů, za které jí hrozí až 25 let vězení. Nadto je držena v nelidských, zdravotně zcela nevyhovujících podmínkách, což velmi negativně působí na její zdravotní stav.

Kurdská aktivistka Pakhšan se aktivně zúčastnila humanitární pomoci syrským uprchlíkům, prchajícím před terorem Islámského státu. Íránské úřady mladou ženu po návratu domů zadržely a obvinily z členství ve skupině usilující o ozbrojené povstání. Pět měsíců byla držena na samotce, kde čelila mučení a psychickému týrání.

Neblaze proslulý revoluční soud ji následně odsoudil k trestu smrti. Proti rozsudku se odvolala, ale Nejvyšší soud žádost zamítl. Rozsudek smrti je tedy kdykoliv vykonatelný. Nebezpečí je pro Pakhšan obrovské, protože Írán patří mezi země s nejvyšším počtem vykonaných poprav ročně; mezi odsouzenci jsou i političtí vězni – disidenti, demonstranti a aktivisté.

Toto jsou alespoň tři případy bezpráví, smutné osudy tří mladých lidí, kteří se stali nepohodlnými vládnoucímu režimu a kterým ani nebyl umožněn spravedlivý soudní proces.

V naší zemi už nic takového nehrozí, nicméně i tady byly časy, kdy si nikdo nemohl být jist svým vlastním osudem. Několik set popravených a tisíce uvězněných ve vykonstruovaných procesech padesátých let jsou toho dokladem. Nejméně dvacet jich také bylo z Roztok. Proto cítíme jako svou morální povinnost udělat dnes něco pro ty, kteří ještě štěstí žít ve svobodné zemi nemají.