Na začátku února

Je zvláštní, z kolika světů se skládá „náš svět“. Některé jsou běžné a každodenní. Jiné se otevřou jen na chvíli, a kdo zrovna nestojí blízko, snadno je mine.

Jedním z těch nevšedních je masopustní obchůzka. Děti i dospělí, maškary, které procházejí městem, zpívají, vinšují, jedí a pijí, hrají a tančí. Přijdou k těm, kdo je pozvou. Zastaví se, roztančí dům, popřejí štěstí a zase jdou dál. Proč by to někdo dělal?

Píšu jako jedna z těch, kdo obchůzku hostí – na Levém Hradci, spolu se sousedy. Někdy je nás osm rodin, někdy deset. Každý rok chystáme drobné pohoštění. Bábovku, koláč, čaj, kousek masa, trochu něčeho ostřejšího. Nic velkého. Každý přinese něco a co se nesní při zpěvu a tanci, to dojíme potom v sousedském kruhu.

Těšíme se. A jsme trochu ve stresu, aby byl stůl prostřený včas a obchůzka nepřišla k prázdnu. Jsme nesví. Ta hra je hlučná a bujará, někdy chvíli trvá, než ji člověk přijme. Ale vinšování se přijímá snadno. Tanec nakonec také. A společné skákání pro lepší časy potřebujeme všichni víc, než si připouštíme.

Letos jsou to tři roky, co zemřela Jitka Tichá. Dala roztockému masopustu kořeny. A letos se levohradecké zastavení odehrálo právě u její lípy. U jejích kořenů teď leží ona sama. Kořeny stromu, kořeny tradice, kořeny, které se nevytrácejí s jedním lidským životem. Jitka nám bolestivě chybí. A zároveň je radost vidět, že to, čemu dala vzniknout, roste dál. V tom mumraji hlasů je ten její slyšet docela jasně.

Obchůzka chodí Roztoky roky. Někdo ji zažívá opakovaně, někoho neláká, pro jiné je to příliš velký krok do neznáma. Maškary jsou bujaré a veselé, ale pod barvami a smíchem je cítit život a smrt. Konec a začátek. Něco prastarého, co se vrací, jako když se po generace prošlapávají stejné cesty krajinou.

Ne každý do toho světa vstoupí. Ne každého osloví. A to je v pořádku.

Píšu to jako poděkování za to, že takové světy existují. Že se někdy protnou s tím naším každodenním. Že na konci zimy, kdy je tma dlouhá a chlad zalézá pod kůži, projde městem obchůzka se zpěvem, vinšováním i symbolickou smrtí. A připomene, že pod zemí už tiše pracují kořeny. A že po zimě, pomalu a jistě, přichází jaro.

Zuzana Šrůmová