Stanislav Boloňský 
Někdy se to tak stane, že se vám v jeden čas nečekaně protnou a spojí dva příběhy v jeden.
Nedávno se nám zničehožnic porouchala televize. Nejprve vypadl obraz, po kratším zápase pak obraz naskočil, aby opět zmizel zvuk. No, a posléze už nám jen zářila němá modrá plocha obrazovky.
Situace nás poněkud zaskočila, neboť jsme měli dojem, že máme vlastně poměrně nový televizní (a nikoliv levný) přijímač. Naložil jsem ho tedy do auta a odvezl do značkového servisu. Tam jsem se neuvedl právě nejlépe, neb jsem přístroj označil za „prakticky nový“.
Když jsem dodal, že ho vlastníme „teprve“ sedm let, technik si mě změřil přísným pohledem. Pochopil jsem, že už jsem v jiném století, kde výrobky, které přežijí dvouletou záruku, jsou již retro… Nicméně, morálně podpořen směrnicí evropské komise o povinnosti věci opravovat, a ne vyhazovat, jsem se nevzdal, a nakonec to byla banalita za pár stovek.
Když jsem přijel domů, tak říkám ženě, „kdyby ještě fungoval Franta Zeman, tak by se v tom povrtal a bylo by to bez těchto manévrů“. Žena mě ovšem uzemnila tím, že Franta už nejen dávno televizory neopravuje, ale jeho parte právě visí v Albertu.
František Zeman byl roztockou opravářskou legendou, v 80. a 90. letech opravoval televizory prakticky všem Roztočákům. Tehdy ovšem ještě nebyly anorekticky placaté jako dnes, ale velmi bachraté, ukrývající ve svých útrobách spoustu krásných součástek.
Většinou přístroj opravil přímo na místě, v závažnějších případech ve své dílně, která vypadala jako malé televizní a rozhlasové muzeum. Málokdy došlo na nejhorší, že totiž „plnoletý“ přístroj bylo nutné odvést k likvidaci.
Dneska už se věci neopravují v pravém slova smyslu, v tom nejlepším se vyměňují celé technologické části, nejčastěji jdeme koupit přístroj nový. Přitom ten nový přijímač vám do obýváku nedoručí kvalitnější obsah, spíše naopak. Ostřejší obraz s větším rozlišením vám tu tvůrčí slabotu předvede jen s větší parádou.
Tak věnuji Frantovi, který zemřel 28. června, alespoň tuto krátkou tichou vzpomínku.
Připojuji se k panu Boloňskému se vzpomínkou na skvělého opraváře, milého souseda a prima člověka. Jeho dílna v přízemí rodinného domu nikdy neodmítla zoufalé majitele nových i starších přístrojů. Opravil i sekačku nebo vysavač a následně šťastného majitele poučil, jak se má o přístroj starat.
Pracoval takřka do posledního dechu, lampička nad jeho pracovním stolem málokdy zhasla před sedmou večer. Osobní vzpomínka – asi před 18 lety jsem mrskla po svém blízkém televizní ovladač, což způsobilo záhy závažný problém celé rodině. Ráno jsem naklusala za roh k Fandovi, který našel okamžitě náhradu a večer byl doma klid. Františku, za všechno moc děkujeme!
Stanislav Boloňský a Marcela Šášinková
