Václav Dolejší 
Foto: Pavel Řepa
Je mu teprve 25 let, je klíčovým hráčem fotbalového týmu a hlavně respektovaným trenérem mládeže. Zároveň studuje trenérství na Fakultě tělesné výchovy a sportu – a je jasné, že Roztoky mu budou brzy malé. Lucas Bell, seznamte se.
„K fotbalu jsem poprvé přičichnul v Anglii, kde jsem hrál do pěti let, protože táta je Angličan. Hned mě to nadchlo. Pak jsme se vrátili, já hrál chvíli za Duklu a pak už v Roztokách, odkud je máma,“ říká v rozhovoru pro Odraz.
Co takhle mladého člověka vede k tomu, že se rozhodne jít kromě hraní fotbalu zároveň trénovat?
Bylo mi jasné, že už nikdy nebudu hrát na úrovni, co bych chtěl. Měl jsem své cíle a sny, když jsem hrával za Duklu. V hlavě jsem měl, že se chci točit kolem fotbalu a že je to moje jediná velká vášeň. Když mi bylo 19 let, Roztoky hledali asistenta. Sedli jsme si Danem Novotným a řekli si, že to zkusíme. Byl jsem rok asistentem, to jsem to nebral ještě nějak vážně. Dan pak odešel do Střešovic a hodil na mě žáky. Musel jsem se s tím nějak porvat. A strašně mě to chytlo. Každý rok jsem toho měl víc a víc, nakonec odešel i šéftrenér a já jsem po něm přebíral celou mládež.
Co to obnáší?
Máme šest kategorií od 5 až do 19 let. Nyní máme celkem 145 dětí. Mám dohled nad celou mládeží, komunikaci se všemi rodiči, s trenéry, s fotbalovým výborem, se Sokolem. Dále zařizuju letní kempy, soustředění a nábory. Loni jsme měli nábor, kam přišlo 55 dětí. Já jsem mohl vzít jen půlku, protože jsme je neměli kam dát. Dřív jsme brali každého, kdo chtěl a přišel, teď už se to naštěstí změnilo. Už máme konkurenci v kategoriích, děti a rodiče to neberou jako kroužek, ale jako klub. Musí chodit pravidelně, musí předvádět nějaké výkony.
Čím to je? Vždyť všechny kluby dnes trápí pravý opak a stěžují si, jak nemohou děti dostat ke sportu…
Nevím, ale po covidu – to bylo nejtěžší, skončilo hodně dětí – se nám s trenéry podařilo dostat děti zpátky a probudit v nich vášeň. Kluci si o tom vyprávěli ve škole a už se to rozjelo. U nás to funguje dobře, máme dobrou zpětnou vazbu od rodičů. Chodí k nám také kluci z jiných vesnic, které sice mají svůj klub, ale chtějí hrát za nás. Nemusíme nikoho přemlouvat, aby hrál fotbal.
To mě napadá – jakou máte autoritu, respekt? U rodičů a u dětí?
Je to lepší než dřív. Když jsem začínal, zvlášť u starších žáků, když jsem byl jen o rok dva starší, tak to s autoritou bylo těžší. U prcků je to jiné, tam berou každého, kdo umí s míčem nebo je starší. Rodičům jsem musel trochu ukázat, že na to mám, že vím, co dělám. Snad se to povedlo. Dnes za mnou rodiče chodí nejen kvůli fotbalu, ale někteří se mnou dokonce řeší chování dětí ve škole nebo známky. To jsou ty případy, kdy funguje jediné – pokud budeš zlobit nebo nezlepšíš známky, tak pauza od fotbalu.
Dnes český fotbal hodně řeší chybějící kreativitu. Skoro ani v reprezentaci není hráč, který by uměl udělat kličku. Vysvětluje se to tím, že kluci už od žáčků slyší taktické pokyny „zakopni to, přeruš, ale hlavně neriskuj“. Jak jsme na tom v Roztokách?
Tyhle pokyny máme u přípravek a u žáků zakázané. Naopak je povzbuzujeme, ať zkouší věci, jdou dopředu, klidně za cenu ztráty míče, protože na výsledku zápasu v této kategorii tolik nezáleží. Čím starší kategorie, tím víc taktiky, týmovosti a výsledků, samozřejmě. Těm nejmenším se ale snažíme dát volnost, aby je to s balonem bavilo.
A co fenomén rodiče za čárou? Hodně sportů zakazuje, aby se svými pokřiky a radami vůbec chodili sledovat tréninky.
Na tréninky mohou, ale musejí respektovat několik pravidel. Nesmí třeba do šatny a nesmí do toho, lidově řečeno, během tréninku kecat. Oni to respektují. Mají také zakázáno opravovat děti při zápasech. Aby děcka vnímala hru, trenéry, spoluhráče a k tomu ještě rodiče, to by už asi nezvládala. Pokud se rodičům něco nelíbí, tak vědí, že mohou s čímkoli přijít, jen to musí být mimo zápas nebo trénink.
A nevadí rodičům, že už je to moc takové profi? Že se musí při škole chodit třikrát týdně trénovat, o víkendu na zápasy, jinak nic?
Bylo by fajn, kdyby v Roztokách probíhal ještě jednou týdně fotbalový kroužek, kam by chodili kluci, kteří nehrají u nás a chtějí si jen zakopat. V našem klubu nejde ani tak o výsledky, ale o pravidelnost. Potřebuju s těmi dětmi pracovat pravidelně, aby to mělo pro všechny smysl. U dítěte, které přijde jednou týdně, nevím, jestli tam být chce, nebo nechce. Občas přijde, občas ne, pak je ten progres minimální a ostatní mu ujedou. A my chceme děti rozvíjet. V těchto případech doporučuju rodičům, ať jdou třeba do sousedních Velkých Přílep nebo Libčic, kde děti mají fotbalu méně.
Je pro roztocký fotbal hodně omezující skutečnost, že máte jediné hřiště na zápasy i tréninky všech kategorií, navíc ještě v pronájmu od Sokola?
Ano. Jinak máme všechno – lidi, kteří mají zájem, dvě stě dětí, co chtějí hrát fotbal, ale nemáme prostor pro náš rozvoj. Tráva na hlavním hřišti dostává zabrat – jsme na něm v pondělí, v úterý, ve čtvrtek i o víkendech. Sokolové mají středu a pátek, aby zvládli svoje disciplíny, například oštěp.
To je léto, ale jak to děláte v zimních měsících?
Přes zimu to řešíme skrz malé umělé hřiště a také chodíme do víceúčelové haly na Cihelnu. Přes zimu zároveň máme dohodu s pražskou Aritmou, kde trénuje Áčko, aby mělo trénink na větším hřišti, v létě tam netrénujeme. Každopádně poskládat tréninky všech kategorií je mazec. Kdybychom chtěli otevřít další dorost, což budeme za pár let potřebovat, nebo nabrat víc prcků, tak není moc možnost, jak to udělat.
Jaké to má řešení?
Řešení není. Ve městě nejsou pozemky. Je to problém Roztok. Takže to lepíme a vymýšlíme způsoby. Teď máme nápad, jak prodloužit sezonu na trávě, kde dnes končíme v říjnu a začínáme v půlce března. I když je ještě teplo, je tam tma, protože si tam nerozsvítíme. Takže kdybychom byli schopní zařídit osvětlení hřiště, určitě bychom o x hodin dokázali prodloužit jeho využití v okrajových částech sezóny. V současnosti bývá teplo do půlky prosince, trénovat by se klidně dalo, ale v pět hodin je tma.
Když vás člověk poslouchá, je zřejmé, že Roztoky vám budou brzy malé. Jaké máte ambice?
Ambice mám, fotbal je celý můj život. Rodiče a kamarádi by vám asi řekli, že jsem posedlý, že to je až moc. Ale je to něco, co chci dělat. Pokud to chci dělat na úrovni, což chci, tak ten čas tomu musím věnovat. Zároveň tady mám kořeny a kamarády, těžko se mi odsud bude odcházet. Teď jsem předběžně domluvený na Dukle, kde jsem hrával, že tam příští rok budu trénovat – půl na půl s Roztoky. To, jak na Dukle vedou mládež, se mi líbí. Hodně věcí, co tam dělají, jsem převedl k nám – tam třeba řeší chování mimo fotbalové aktivity.
Zaznamenal jsem obavy rodičů, kteří si myslí, že s vaším odchodem to přestane fungovat.
Určitě to nestojí na jednom člověku, to by byla chyba. Jsou tady dobří, vyškolení a zkušení trenéři. Nepřetrhávám šnůry. Zůstanu hráčem roztockého Áčka – doufám, že ještě dlouho – a pořád budu komunikovat s trenéry. A další věc, kterou domlouváme – Roztoky by se měli stát partnerským klubem Dukly.
Máte nějaký sen? Absolvovat kurz v Anglii, být prvoligový trenérem?
Mám sen a cíl. Cíl je, aby mě to pořád bavilo jako teď, abych se tím mohl živit. Nechci dělat jinou práci. Kdybych se mohl do konce života živit fotbalem, tak by to byla pecka. A sen? Samozřejmě trénovat na co nejvyšší úrovni, vysněný klub nemám. Musím jít krok po kroku. Teď bych se chtěl dostat na trenérskou UEFA A licenci, kterou bych si chtěl udělat tento nebo příští rok. A pak si udělat jméno v žákovské lize, aby se o mně vědělo.
