Věřejnost 
Bylo krátce před polednem, čtvrtek 14. září. Slunko lehce ozařovalo levohradecký kostelíček sv. Klimenta a já jsem měl na své svěží ranní procházce výbornou náladu. Mířil jsem do borového lesa, který je ohraničen ostrohem nad údolím V Potůčkách a Vltavou. Klid lesa náhle vyrušilo dětské švitoření, které posléze zmlklo. To, když štíhlý mladík, Bc. Jiří Dědič, MBA, jakožto učitel tělocviku z roztocké ZŠ Zdenky Braunerové vykládal dětem, co do přírody patří, co ne a jak ji udržovat, aby byla stále krásná.
Chlapci držíce v rukou pytle se sebíraným lidským odpudivým harampádím na mne hleděli, cože to chodí v lese za zvědavce. Ale děvčata nezapomněla počínajícím sopránkem mnohohlasně zdůraznit, že jejich milovanou třídní učitelkou 6. A je Sandra Špannerová a že se snaží, aby naše příroda zůstávala co nejkrásnější. Bylo to pro mne dojemné, nečekané, ale o to více obdivuhodné.
Člověk se ani nenaděje, s čím vším a s kým se může v přírodě setkat. Tak ať se vám, milé děti, s úsměvem a rozzářenými očima při pohledu do přírody, v životě dobře daří!
Odcházel jsem z krásné roztocké přírody v ještě lepší náladě než na počátku procházky. Z přírody, ve které polétávalo semenné chmýří dokvétajících letních květin – starčeků, jež tolik připomínalo barvu mých seniorských skrání….
Miloš Markvart
