Jaroslav Drda 
Ilustrační foto. Pro rodiče byla snem barevná televize, pro jejich děti walkman se sluchátky.
Před časem mě potěšil jistý mladý muž, který mi při náhodném setkání řekl, že mu chybí mé úvodníky v Odrazu. Ano, jak už jsem kdysi psal, vlastně jsem se jenom přesunul na stranu 4, ale ve svém textu se víceméně věnuji výčtu malérů, které nás ve městě zase potkaly. Na nějaké vlastní postřehy či úvahy nemám prostor ani rozpoložení.
A tak to dnes zkusím jinak. Využiju příležitosti, že jsme právě okolo výročí 17. listopadu, a trochu si zavzpomínám na tu dobu před 34 lety. O městských malérech se určitě dočtete jinde.
V té době jsem byl učitelem matematiky na nejmenované pražské střední škole a ze svého závratného platu jsem se rozhodl pořídit si barevnou televizi. Ty byly tehdy na záznam. Člověk si ji objednal a dostal informaci, kdy si pro ni může dojít. Měl jsem v prodejně na Václavském náměstí vyhlédnutý japonský televizor značky NEC. Měl závratnou úhlopříčku asi 40 cm a stál 28 000 Kč. (Tehdy můj půlroční plat. A mimochodem ten televizor mi sloužil na chatě ještě předloni.)
Jenže co čert nechtěl, datum výdeje vyšlo na 24. listopadu, kdy se konala jedna z největších demonstrací. Takže jsem se s nemalou krabicí prodíral mezi davy a měl strach, že mě někdo osočí, jak se v této převratné době můžu chovat jako konzument.
Nebylo by to tak docela spravedlivé. Měl jsem domluveno se svými studenty, že seženou videokazetu se záznamem ze zásahu na Národní třídě a že si ji večer u mě doma pustíme. Pro ten účel jsem si ve škole bez dovolení vypůjčil videorekordér z Tesly Bratislava, a díky mému nákupu jsme film viděli v barvě. Dnes to nikoho neoslní, ale tehdy to byla docela vzácnost a drahý špás.
Večer se studenty byl úžasný. Připadalo mi, že rázem dospěli. Z rozjívených klacků najednou byli mladí muži s jasnými názory. Hodně jsme se skamarádili a podnikali jsme společné akce ještě pěknou řádku let.
Ještě jednu podstatnou věc chci zmínit. V té době, kde se starý režim hroutil, se k sobě lidé navzájem chovali nesmírně pěkně. Jako by z nich spadla nějaká neviditelná tíha. Přestali být nervózní, uspěchaní, usmívali se na sebe. To už jsem od té doby nezažil.
Jasně, promlouvala do toho naděje, že bude líp. Život není peříčko za žádného režimu a ta pohoda s novými starostmi z lidí vyprchala.
Tak si zkusme připomenout (a ti mladší aspoň představit), co znamenal 17. listopad 1989, a vyhodnotit si, jak se promítl do našich životů. Já za sebe mám jasno. Neměnil bych.
