Stanislav Boloňský 
První pololetí letošního roku bylo podle hydrologů jedno z nejsušších za desítky let. Asi to neplatí plošně pro celou republiku, ale důsledky vláhového deficitu vidíme zcela jasně. Naše středoevropské klima se zřejmě přibližuje středomořskému, jako bychom se posunuli o 5 stupňů zeměpisné šířky na jih.
Ovoce předčasně dozrává, některé stromy shazují listy, keře smutně vadnou a trávníky jsou vypálené slunečním žárem. Hladiny přehrad vltavské kaskády jsou hluboko pod normálem. Zahrádkáři úpí, a nemají-li vlastní zdroj vody, tak mohou pomalu letošní sezónu uzavřít. A co je horší – i mnohé studny jsou již na suchu.
Naštěstí, pokud letos pršelo, pršelo ve správný čas a co do teplot bylo léto milosrdné, takže např. úroda obilovin bude mírně nadprůměrná a kupodivu se slušně urodily i brambory. Ovoce je dokonce nadúroda, jako by nám příroda chtěla vynahradit loňský „vymrzlý“ rok.
To naši předkové na tom byli v některých letech hůř. Jednak nebyli, na rozdíl od dnešních zemědělců, pojištěni proti neúrodě a neexistovala ani záchranná síť různých státních dotací. Pokud se neurodilo, byl hlad. Řetězec neúrodných let vedl např. na konci 18. století k násilným selským bouřím, které byly nemilosrdně vrchností potlačeny – viz příklad nešťastných sedláků od Chlumce.
Sucho střídaly povodně, těžko říci, co bylo kdy fatálnější. Např. v roce 1892, jen dva roky po legendární stoleté vodě, přišlo extrémní sucho s hrozivými důsledky, jak se o tom zachoval zápis v kronice jedné obce na Slánsku, tedy vlastně za našimi humny. Lze tedy předpokládat, že roztočtí a žalovští rolníci na tom nebyli toho roku o mnoho lépe.
„Vlivem rekordního vedra, i tím, že vyschnul přítok vody, se změnily se obecní rybník i rybníček u cihelny ve smrduté bahnité louže. Veškeré prameny v obci vyschly, kromě vydatného pramene tekoucího do kašny. Na konci srpna bylo následkem ukrutných veder a sucha mnoho stromů bez listí, obilí uschlo a chmel se musel urychleně očesat. Řepa byla velmi malá a brambory se scvrkly. Ovoce ze stromů většinou opadalo.“
Strašné sucho bylo v Čechách i v osudovém roce 1947, kdy se takříkajíc „lámal chleba“ naší geopolitické orientace. Byl to Sovětský svaz, který nám navzdory hladomoru ve vlastní zemi (asi 1,5 milionu obětí) poslal coby „přátelskou pomoc“ stovky vagonů obilí, když Stalinovi na vlastních lidech vůbec nezáleželo. Zaplatili jsme za to nejen uranem z Jáchymova (na atomové zbraně), ale zejména čtyřiceti lety nesvobody, mnoha zničenými životy a celkovým úpadkem naší země.
Tak i sucho může mít vážné politické důsledky (jak o tom ostatně píše i egyptolog prof. M. Bárta). Čekám, která politická strana si dá na svůj volební billboard slib, že zaprší (ale ne zas moc).
