Ivana Vranková 
16. května se konalo tradiční vystoupení tanečního oddělení roztocké ZUŠ. Jaké bylo a kdo všechno za ním stojí? V číslech: 44 tanečnic a 2 tanečníci, 16 choreografií a 120 kostýmů. To vše pod 13letým vedením MgA. Petra Murice, kterého si vám v následujícím rozhovoru dovoluji představit.
Petře, považuji vás za velkou taneční kapacitu a jsem ráda, že vás v Roztokách máme. Můžete se nám v krátkosti představit? Kde všude jste tančil?
Už během studií na konzervatoři v Brně jsem byl součástí velkého souboru Janáčkova divadla, kde jsem tančil 7 let a měl jsem tu čest spolupracovat s velkými osobnostmi. Brno bylo pro mě velikou taneční dílnou a inspirací. Repertoár: Labutí jezero, Spící krasavice, Louskáček, Romeo a Julie, Popelka, Giselle, Sen noci svatojánské, Liška Bystrouška ad.
V roce 1990 jsem narukoval na vojnu. Nejdříve jsem byl ve Vojenském uměleckém souboru v Táboře. Zde vznikla krásná spolupráce s režisérem Vladimírem Morávkem pro divadlo Husa na provázku v Brně, na inscenaci Panna a netvor. Byla to moje první choreografie. Druhou polovinu vojny jsem sloužil v Armádním uměleckém souboru v Praze (AUS). Působil zde skvělý šéf Míla Korn a choreografka Ivanka Kubicová, kteří mě obsadili do mé první titulní role Mozart v Praze.
Mezi mé spolubojovníky zde patřil například Jan Kodet, který mě uvedl do nejkvalitnějšího světa moderní taneční techniky, jaká v Praze vůbec byla. Měli jsme zde také velmi dobrý repertoár lidového tance pod vedením Zuzany Cílové. AUS hodně spolupracoval s Akademií múzických umění v Praze a Pražskou taneční konzervatoří. Určitě nezapomenu na tréninky klasického tance 8. ročníku u pana Halase, kde právě končili taneční vzdělání Jirka a Otto Bubeníčkovi. Tyto budoucí světové taneční hvězdy byly pro mě obrovským zážitkem jak lidsky, tak profesně.
V této době začala vznikat spolupráce s Monikou Rebcovou. Skvělá choreografka, která uměla rozvíjet své tanečníky snad po všech směrech. Tancoval jsem v projektech, kde byl Petr Tyc, nyní ředitel konzervatoře Duncan centre, Petr Zuzka, dlouholetý šéf ND Praha ad. Jezdili jsme po festivalech: Vídeň, Londýn, Lisabon. V Paříži jsme dostali ocenění Prix Volinine za choreografii Sen o tichu, kde jsem tančil duet s Petrem Tycem. Během tohoto období jsem udělal konkurz do americké skupiny Sarah Skaggs z New Yorku. Možnost trénovat v New Yorku na Broadway a tancovat na jihu Manhattanu ve Winter garden, kde při představení zvednete hlavu a vidíte přes skleněnou kopuli dvě věže World Trade Center, je nezapomenutelný zážitek.
V Armádním uměleckém souboru jsme měli skvělého tanečního mistra Vjačeslava Ivanova, šéfa Laterny magiky z Nové scény Národního divadla. Nabídl mi práci ve svém souboru, kterou jsem okamžitě přijal. V Laterně jsem působil 13 sezon. Když jsem nastoupil, tak právě probíhala příprava nového baletu Casanova: režie Juraj Jakubisko, choreografie Jean Pierre Aviotte z Opera de Marseille, sólista baletu Rolanda Petit. Jean Pierre Aviotte se následně stal šéfem Laterny magiky. Pro mě tímto částečně končila éra pojetí baletu ruského a začalo období francouzské.
Repertoár a moje role: Kouzelná flétna (Monostatos), Odysseus (Aiolos), Kouzelný cirkus (Svůdce), Casanova (generál), Past (Chlapec), Argonauti (Hylas) – pro otevření letních olympijských her v Řecku. Moc zajímavá byla spolupráce na představení Hádanky, kde dělali choreografii Jiří Bubeníček (Hamburg State Opera), Václav Kuneš (Nederlands Dans Theater) a Petr Zuzka (šéf ND Praha).
V roce 2005 jsem byl osloven německou produkcí k vytvoření choreografie Sprachlos, pro divadlo Internationales Theater Frankfurt am Main. Večer byl věnovaný památce německých obětí thajského tsunami. V roce 2006 jsem dostal nabídku nastudovat muzikál Hříšný tanec v Berlíně. Choreografii dělal Ralf Rossa, šéf baletu v Halle an der Saale Sachsen – Anhalten. Po ukončení turné mi Ralf Rossa nabídl angažmá ve svém divadle v Halle. Nabídku jsem přijal. Repertoár: So ist die Liebe in den Alpen oder die Schlecht behütete Tochter, Schlafes Bruder, Mozart, Cabaret atd.
V roce 2008 jsem ukončil svou profesionální dráhu tanečníka ročním angažmá v Laterně magice. Celou dobu jsem spolupracoval se skvělými tanečníky. Ti na sebe vždy navážou skvělé choreografie dobrých choreografů, které si pozvou významní šéfové velkých divadel.
Inspirace proudila ze všech stran. Divadelní role byly malé i velké a každá mě obohacovala v jiném směru. Jsem za to vděčný.
Jak dlouho učíte a proč jste si vybral zrovna Roztoky?
Po skončení taneční dráhy se nabízela možnost stát se pedagogem. Vystudoval jsem tedy Akademii múzických umění v Praze obor Pedagogika tance. Nejdříve mě oslovila Pražská taneční konzervatoř, kde učím dodnes. A v roce 2010 ZUŠ Roztoky hledala nového tanečního pedagoga. Pan ředitel MgA. Bohumír Šlégl mě pozval na výběrové řízení a dnes už je to 13. rok, co zde učím. Práce s dětmi je velice zajímavá a samozřejmě také náročná. Je hezké dětem plnit jejich taneční sny, rozvíjet jejich fantazii a dávat jim smysl a řád v tanečním pohybu. Celková koordinace a disciplína těla, která se dokáže propojit s emocí, může nabídnout zajímavý zážitek jak pro tanečníky, tak i diváka. To vše je pro mě veliká inspirace, kterou umocňuje vhodně vybraná hudba.
Během vystoupení jsme viděli mnoho rozličných tanců nejen ve skvělé choreografii, ale i s úžasnou hudbou. Kde berete inspiraci?
Každý školní rok se snažím přinést něco nového. Hledám hudbu, která by byla nejen inspirativní pro mě jako pro tvůrce choreografie, ale která by především zaujala děti. Zde bych rád zmínil, že taneční vystoupení je práce týmová. A já mám veliké štěstí nejen na báječné žáky, ale i na tvůrčí schopnosti a podporu Vlaďky Drdové, která pro nás vytváří úžasné kostýmy! Během představení v zákulisí pracuje neviditelný tým ve velkém nasazení, který obléká ročník za ročníkem a číslo za číslem. Mám také skvělého zvukaře Filipa Drdu a léta mi pomáhal se světelným parkem také Jaroslav Drda. Mám celoroční velkou podporu pana ředitele Bohumíra Šlégla, který nám za ty roky kompletně zmodernizoval taneční sál i s klimatizací. V brzké době budeme mít nový prostor na uložení kostýmů a rekvizit. Co bych si mohl přát víc.
Jaké pro vás bylo letošní vystoupení?
Letošní taneční vystoupení bylo pro mě výjimečné. Loučil jsem se s nejstarším ročníkem, kde byla Zuzana Jeřábková, Petra Drdová, Lucie Brátová, které skvěle doplňovala Kristýna Šulcová. Naše taneční spolupráce byla po celou dobu vynikající a loučení proběhlo ve velkém stylu. Dívky si zajistily nový světelný park a vytvořily svoje vlastní choreografie (Shadows hunters, Circus, Survivor), což je to nejlepší možné zakončení tanečního studia na ZUŠ.
Petra Drdová tančila spolu s dalšími kamarádkami v souboru bezmála 20 let.
Co jim vystupování v taneční ZUŠ Roztoky dalo a jak těžké je se rozloučit?
Tanec pro nás znamená především radost z pohybu, možnost tvořit a kreativně se rozvíjet. Za ty roky jsme se učily tvořit v týmu, vzájemnému respektu a dost často posouvaly vlastní limity. Dalo nám to i určitou dávku disciplíny, zodpovědnosti, sebedůvěry, ale především přátelství. Bez toho bychom to tak dlouho neutáhly. Tanec je v nás tak nějak zakořeněný, takže i když tato naše životní etapa končí, věříme, že my jsme s tancem ještě neskončily. A proto i to „loučení“ je svým způsobem hezké. Jsme rády, že nám Petr nechal volnou ruku při tvorbě našich vlastních choreografií a my se tak rozloučily nejen spolu na pódiu, ale také společně s diváky.
Za scénografií tanečního oddělení ZUŠ Roztoky stojí Vlaďka Drdová
Vlaďko, co pro vás spolupráce s Petrem Muricem znamená?
Šití a navrhování kostýmů pro naše taneční oddělení ZUŠ začalo ještě pár let před příchodem Petra Murice do Roztok. Byla jsem jedna z maminek dětí, které začaly chodit tančit, a přišlo mi, že by bylo hezké, když mají děvčata vystoupení, aby měla alespoň základní kostým. První, co jsem pro ně ušila, byly červené sukýnky, které dodnes máme v kostýmním fundusu.
S Petrem Muricem však naše spolupráce nabyla úplně jiných rozměrů. S jeho většími nároky na tanečnice přišly výrazné choreografie a také větší taneční vystoupení, což jsem hned využila jako prostor, kde se mohu dobře uplatnit a podpořit konečný výsledek. Za těch 13 let společné práce máme vzájemnou důvěru a troufám si říci, že ve výsledku vzniká krásný umělecký zážitek. Spojení tance, choreografie, hudby a kostýmů (výtvarného ztvárnění), nasvětlení… Je to vlastně plnění jednoho z mých snů. Jako dítě jsem chtěla být herečka, zpěvačka a módní návrhářka. Všechno to se mi vlastně daří a je úžasné to střídat a propojovat. Není to o slávě, ale o naplnění.
Jak probíhají samotné přípravy kostýmů? Kolik jich musíte našít?
Kompletních kostýmů na jedno velké představení je 120 ks. Nešiju vše nové, snažím se také kompletovat a upravovat kostýmy z dřívějších let. Nicméně výsledný efekt musí být vždy nový a neopakovatelný. Má práce začíná výběrem muziky a obsazením, následně mi Petr pošle prvotní ukázku choreografie. Pak nastává čas takzvaného nasávání atmosféry. Každá choreografie je jiná a osobitá. Je to vždy nový příběh, jiná barva. A tak přemýšlím, jak by měly kostýmy vypadat, z jakého materiálu, aby nebyly překážkou v pohybu. Je nutné řešit i spodní prádlo. Následuje nákup látek a doplňků, vytvoření střihů a první prototyp. To jsou občas nervy, jestli svoji představu dovedu i ztvárnit… Snažím se, aby se v kostýmech všichni tancující cítili dobře a podpořily tak jejich taneční výkony. Moc mě těší, že to funguje. Kostýmy většinou došívám těsně před představením, letos jsem si dokonce vzala dovolenou. S konečnou přípravou mi vždy na pomoc přispěchá naše dcera Péťa. V zákulisí při samotném vystoupení se při oblékání neobejdu bez týmu mých věrných a obětavých kamarádek, které zde nemohu všechny vyjmenovat, ale kterých si velice vážím, bez nich by to nešlo.
Foto: Jan Žirovnický
