Co nás čeká a nemine

Co nám osud připravil pro nový rok 2024, nevíme, a je to tak svým způsobem dobře. Proto také můžeme s mírným optimismem doufat, že bude lepší než ten předchozí. Některé události však předvídatelné nebo prakticky jisté jsou, stejně jako některá významná výročí, která bychom neměli přejít bez povšimnutí.

Volby coby svátek demokracie

Sedmého června půjdeme k prvním volbám, a to do Evropského parlamentu. Počátkem října pak k dalším, k volbám do zastupitelstev krajů a jedné třetiny Senátu. Jejich význam je obecně podceňován, jsou považovány za volby druhého řádu, ale zejména v případě těch krajských a senátních se domnívám, že jde o obecně sdílený omyl. Senátní volby se ovšem našeho města letos týkat nebudou.

Volby ovšem proběhnou i jinde ve světě a jejich výsledek nemusí zůstat bez vlivu i na život v české kotlině. Zejména listopadové volby amerického prezidenta se nás budou týkat, a to možná více, než bychom si přáli.

Ignorovat nelze ani výsledek parlamentních voleb ve Velké Británii i prezidentských voleb na Slovensku, s nímž máme stále nadstandardní politické i ekonomické vztahy. Kromě toho proběhnou parlamentní volby v několika státech EU, tedy soustátí, jehož jsme členem.

Za poněkud bizarní lze považovat půlroční předsednictví Maďarska v Evropské unii. Naproti tomu prezidentské pseudovolby v Rusku si můžeme odškrtnout už teď, ledaže by se stalo něco nečekaného mezi nebem a zemí. Bez důsledků pro Česko nemusí být ani výsledky zemských voleb ve východních regionech Německa, které s námi přímo sousedí.

Na šampaňské snad také dojde

Z pozitivních politických výročí je třeba připomenout 35. výročí pádu totality, 20. výročí vstupu ČR do Evropské unie a 25 let od vstupu do NATO. Jakkoliv mnozí spoluobčané spílají Bruselu dnem i nocí, podobně jako naši pradědečkové Vídni, členství v tomto evropském klubu je naší jedinou rozumnou garancí státní nezávislosti.

Sen o Česku, coby jakémsi neutrálním mostu či můstku mezi Východem a Západem, již neblahé události 20. století pohřbily.

Trochu vzrušení u televizních obrazovek možná zažijeme při Mistrovství světa v hokeji, které budeme letos hostit. Uprostřed léta proběhnou Letní olympijské hry v Paříži (zde opět po sto letech), musíme doufat, že v klidu.

Chtěl bych napsat i v míru, neb ve starověkém Řecku v době her ustaly veškeré války, ale obávám se, že tomu tak nebude. Krutá a vyčerpávající poziční válka na Ukrajině zatím bohužel nenabízí žádné jasné východisko, žádné světlo na konci tunelu.

Kulatá výročí narození i úmrtí

Jasná jsou kulatá výročí, která budou jistě rezonovat veřejným prostorem. V prvé řadě dvousté výročí narození Bedřicha Smetany, předpokládám, že mu bude podstatně věnován hudební festival Pražské jaro. Je vhodné zmínit i jeho pobyt na letním bytě v Roztokách, ve vile Laura v Tichém údolí (čp. 79), po jeho návratu ze Švédska.

Pro mnohé z nás ovšem i sto let od narození (a 55 let od jeho smrti) všestranného umělce Jiřího Šlitra, stěžejní postavy divadla Semafor, jehož písničky jsou symbolem „zlatých“ šedesátých let, a tedy našeho mládí.

V roce 1924 se odebrala na věčnost řada osobností kultury i politiky. Kdybychom stále ještě žili za „reálného socialismu“, tak by byl celý rok ve znamení připomínek úmrtí sovětského vůdce Vladimíra Iljiče Uljanova – Lenina, který podlehl 24. ledna paralýze a následkům mrtvice. Nedlouho po něm se odebral do věčných lovišť i americký prezident Woodrow Wilson, jemuž do značné míry vděčíme za vznik nezávislého československého státu v roce 1918. 

Kdopak by se Kafky bál?

Určitě bude také připomenuto 100 let od úmrtí pražského, německy píšícího spisovatele Franze Kafky, který se stal evropským kulturním fenoménem až s odstupem čtyřiceti let, a to ještě díky šťastné náhodě, že jeho přítel Max Brod nesplnil prosbu v závěti, aby veškeré rukopisy po jeho smrti zničil.

I v případě F. Kafky je vhodné připomenout jeho pobyt v Roztokách – na Staré poště čp. 22 v rodině poštmistra Kohna. Připomněl bych i 100. výročí předčasného úmrtí mimořádně talentovaného básníka i prozaika Jiřího Wolkera, který měl tu smůlu, že se jeho odkazu zmocnil, zcela neprávem, komunistický režim. Kafka i Wolker zemřeli jen několik měsíců po sobě na stejnou chorobu, plicní tuberkulózu.

Nepochybuji, že bude vzpomenuto a ve veřejném prostoru různě interpretováno i 600. výročí úmrtí husitského vojevůdce a profesionálního válečníka Jana Žižky z Trocnova. Tento hejtman husitských vojsk se dočkal plastického vyobrazení z pera historika prof. P. Čorneje i nepříliš zdařilého velkofilmu.

Nelze nezmínit i to, že již 50 let zcela samozřejmě používáme skvělý dopravní prostředek – pražské metro. Bylo naplánováno již v třicátých letech, ale válka tento projekt na dlouho odložila. V květnu 1974 poprvé metro s velkou slávou vyjelo – na trase C, tehdy ovšem jen ze stanice Florenc na Kačerov, s vagony vyrobenými, jak jinak, v Sovětském svazu.