V rámci (marného) boje proti nadváze jsem začal více chodit po městě a v jeho okolí. Na úřad a zpátky chodím různými oklikami a o víkendech podnikám poměrně dlouhé procházky. A protože mě nebaví chodit stále týmiž cestami, zkouším různé trasy. Díky tomu se dostávám do míst, kde jsem už dávno nebyl, a občas i do míst, kde jsem nejspíš nebyl nikdy, anebo si to už nepamatuji.
Není to žádný div. Roztoky se od časů mého dětství a mládí hodně změnily a rozrostly. Občas si vzpomínám: tudy jsem se přece projížděl na své modrém kole značky Eska, nebyly tu žádné domy, jen bodláčí a místo dnešní zámkové dlažby tu byla hrbolatá prašná cesta. A tady bydlel kamarád, se kterým jsem vyrážel na dobrodružné výpravy. Kde je mu asi dneska konec?
Vyrostlo mnoho nových domů, u jiných přibyly různé přístavby či nástavby nebo aspoň dostaly novou fasádu. Ale jsou i takové, které se nedočkaly jiné změny než té, kterou vyhlodal zub času. Někde třeba žije osamělá seniorka, která nemá síly ani prostředky na opravu, jinde se nemohou dohodnout dědici a jinde není majitel znám nebo se tu nezdržuje. Každý takový dům má svou historii, právě tak jako je jedinečný každý lidský osud s tím domem spjatý.
Také ploty vyprávějí své příběhy. Někde drátěné díly s opadanou podezdívkou a nachýlenými sloupky, jinde pyšné kamenné zdi připomínající pevnost. Stejně tak rozličné jsou zahrádky u domů. Někde profesionálně udržované, jinde upravené jen snaživou a láskyplnou rukou majitele, někde zarostlé a zanedbané.
A přenáší se to i na chodníky. Neustále blahořečím těm, kteří chodníky před svými domy uklízejí, zametají, odplevelují a při náledí posypávají, ačkoli to již léta není jejich povinnost. Zároveň si nemohu nepovšimnout, že mnoho chodníků, ulic a veřejných prostranství není ve stavu, kterým by se město mohlo chlubit. Je před námi ještě hodně práce.
Mám Roztoky i Žalov rád. Považuji je za báječné místo pro život, i přes burácející letadla, problémy s dopravou a další civilizační neduhy. Narodil jsem se tu a nedovedu si představit, že bych žil někde jinde.
U rodáka a starousedlíka je to asi téměř samozřejmé. Ale přál bych si, aby podobný vztah k našemu městu získali i ti, kdo přišli teprve nedávno. Abychom tu žili spolu, ne vedle sebe.
Jaroslav Drda