Eviččiny rolotoče

Máme moc hezky zrekonstruované nádraží. Před časem přibyly ke knihovničce a truhlíkům s květinami také rolotoče. To slovo slovník nezná a mne (neskromně) těší, že se ujalo. Na rolotočích bývaly před pár desítkami let jízdní řády. Byla to rozkoš, točit, hledat a mžourat…

Dva takové prastaré, původní kousky jsme před časem nechali opravit a do své nepřestajné péče si je vzala šikovná osoba, paní architekta Eva Smolíková. Učil jsem ji, tak si mohu dovolit nazývat ji Evičkou. Evička dala tomuhle původně velmi praktickému zařízení grafický šmrnc.

Co půlrok nechá vyzdobit válec nově někým hodně šikovným, nadějným, mladým či osvědčeným. K tomu svolá malou slavnost, na které se hraje a zpívá. Opatruje zkrátka tuhle malou nádražní galerii a já jí za to velmi děkuju.

Pokud někdy vsadíte asi na jedinou dopravní jistotu z Roztok dnešních dní, můžete mít, krom naděje, že se dostanete do Prahy včas, i kulturní zážitky. Z originální knihovničky si vezmete notně již ohmatanou knížku (nebo dáte k dobru ostatním tu svou, nepotřebnou) a zatočíte si originálním grafickým rolotočem.

Chceme ještě hodiny – takové, co se na budovu hodí, co tam patří. A aby byly vidět z autobusu. Správa železnic slíbila a trošku jí to trvá… ale věřme, že se dočkáme.

To je pak radost, takové nádraží, ne?