Nádražní ulice v meziválečném období

Dům čp. 26 v Nádražní ulici se stal ústředním a dosti emotivním bodem programu lednového jednání zastupitelstva, jak se dočtete v příspěvcích dalších zastupitelů města. Není od věci si připomenout historii této ulice i z jiného pohledu – jací lidé zde žili a jaké živnosti zde provozovali.

Nádražní třída, za rakouské monarchie Hlavní třída, jak se dříve Nádražní ulice jmenovala, byla vždy páteřní dopravní komunikací a v období mezi světovými válkami i obchodní tepnou městyse Roztok nad Vltavou.

Začínala křižovatkou s Pražskou (nyní Riegrovou) ulicí a Tichým údolím. Stávala zde zahradní restaurace Koruna s kuželníkem a Felklova továrna na globy, lidově zvaná „koulovna“, na konci 19. století jediná manufaktura tohoto zaměření v Rakousku-Uhersku.

Postupné rozrůstání města v horních Roztokách a zánik soukromých živností po únoru 1948 přivodily ztrátu prestiže a významu Hlavní třídy, z níž se stala běžná Nádražní ulice.

Název jí dalo pochopitelně nádraží s budovou z roku 1911, v současné době pěkně opravené a modernizované. K nádraží neodmyslitelně patřil i obchod s uhlím a palivovým dřevem (dnes parkoviště).

Přes ulici nechyběl ani poštovní úřad a telegraf, a to v domě čp. 22, dodnes nesoucí název Stará pošta, i když už tam celé století pan poštmistr Kohn nesídlí. Před restaurací U nádraží bylo ve třicátých letech i stanoviště místních taxikářů.

Nádražní ulice se sice nevyznačuje nějakou mimořádnou délkou, má v zastavěné části jen 360 metrů, ale koncentrace nejrůznějších živností byla zejména v meziválečném období obdivuhodná.

Bývalo tam několik restaurací (Koruna, U Jelena – asi nejstarší roztocká hospoda, U Ptáka), vesměs výletních se zahradním posezením a kuželníky. Dalo by říci, že si hostinští koukali do oken, a přesto všem jejich výčepy prosperovaly.

Nebyly to jen běžné nálevny, ale i společenská a osvětová centra, kde se scházeli a působili místní podnikatelé, Sokolové i divadelní ochotníci. Během 2. světové války nalezly v sále hostince U Jelena útočiště i dítka školou povinná, když je ze školy vyštval wehrmacht (v současné době opět slouží stejnému účelu). Ještě v polistopadovém období zde restaurační zařízení fungovala, než je postupně zlikvidovala „neviditelná ruka trhu“.

Dnes zde naleznete jen pivní buffet v bývalé trafice a letní pivnici Perron v zahradě nefunkční restaurace U nádraží. Naopak se zde velmi daří kavárnám, když zde na tak malém prostoru naleznete hned tři a v nedaleké Vratislavce čtvrtou.

Dominantou této Hlavní třídy byla ovšem Oessingerova továrna na výrobu barviv z exotických dřev ze 60. let 19. století, po roce 1911 třídírna a sušárna řepného semene úholičského rytíře Josefa Wohanky, od roku 1950 sklady VÚAB. Celý areál, který byl vrácen v restituci, byl bohužel před 15 lety zbořen, aby uvolnil prostor pro novou bytovou výstavbu, která ovšem ještě nezačala…

V Nádražní třídě žili a pracovali i dva starostové městyse: Matěj Vošáhlík v čp. 25 a Karel Tuček v čp. 21, který zde provozoval hostinec U Jelena. O kus dál, v Pražské (nyní Riegrově) ulici čp. 4, pak měl povoznictví starosta Otokar Čáslavský.

Bývala zde i policejní stanice (čp. 171), spořitelna, lékárna, a dokonce tři koloniály (původně Freundův, později J. Krejčího, pana Valdy, Fr. Petráka a Josefa Vinše s výčepem a prodejem lahvového piva), cukrárna u Nýdrů, drogerie a prodejna obuvi firmy Baťa. Modernistickou raritou byla benzinová pumpa před čp. 21, která zde fungovala až do počátku 70. let minulého století.

Pozoruhodný je výčet živností, které bylo možno v této lokalitě potkat. Zahrnovaly všechny lidské činnosti a potřeby od „kolébky ke hrobu“, a to doslova. Počínaje „porodní bábou“ paní Trousilovou, čerstvě nadojeným mlékem (absolutně bio) z velkostatku (nyní zámku) Stanislava Mareše, které vám prodala paní Bezchlebová, až po rakev na míru z truhlářství pana Fr. Hrušky, majitele pohřebního ústavu v čp. 39 na úpatí Kroupky. 

Z dnešního hlediska je téměř nepochopitelné, že se takto všichni drobní živnostníci svou každodenní poctivou a tvrdou prací uživili, přičemž některé živnosti byly zastoupeny i vícekrát – byly zde např. dvě mlékárny, dva truhláři a ševci, dokonce dva pánští krejčí a jedna dámská krejčová, též dvě trafiky.

Také zde prosperovaly dvě pekárny a dvě řeznictví. Dále zde působili: pokrývač, klempíř, zámečník, sedlář, povozník, lakýrník a písmomalíř, holič (v současnosti opět – Barber), uzenář, též sklenářství i prodej koberců.

V Nádražní ulici bylo vše, co bylo třeba k zajištění každodenního života občana města.

Neměli bychom ale ani zapomenout na jedinou zdejší kulturní pamětihodnost, a to na železný kříž z roku 1889 (na místě starého dřevěného), který stojí vedle domu čp. 171 na tzv. „suchopáru“. Bylo to místo, kde se scházeli roztočtí křesťané v době, kdy ves roztocká ještě neměla kostel (vysvěcen v květnu 1867) a majitel roztockého zámku Josef Leder st. jim odepřel přístup do zámecké kaple. 

Nádražní ulice od domu čp. 26, zvaného „U Včeličků“ (podle spisovatele Gézi Včeličky), pokračuje do horní části města serpentinou, postavenou v rekordním čase 15 měsíců v letech 1886–87. Tento dům, postavený mistrem zednickým Václavem Svobodou podle plánů z roku 1876, si zachoval (jako jediný dům v Nádražní ulici) do dnešních časů svou autentickou tvář. Zbořit, či zachovat takový dům – to už věru stojí za hádku…