Václav Dolejší 
Asi znáte hlášku „no, zřejmě slušnej oddíl“ z české filmové komedie Jáchyme, hoď to do stroje. To když hlavní postava, František Koudelka, oznámí trenérovi při náboru na judo, že přichází z klubu STS Chvojkovice-Brod.
Filmová hláška stejně jako mnoho jiných v Česku zlidověla, používá se s oblibou v nespočtu situacích. Bez zjevné ironie by se letos hodila na dva sportovní týmové kluby v našem městě – fotbalový SK Roztoky a volejbalový TJ Sokol.
Teď bychom si tady dlouho mohli vypočítávat jejich letošní úspěchy. Volejbalový tým mužů se umístil na prvním místě krajského přeboru. U vysoké sítě se dařilo i dívkám: Kadetky skončily třetí v krajské soutěži, juniorky berou rovněž bronz, ale už v první lize.
U fotbalistů někteří slaví ještě dneska – především kvůli postupu „áčka“ z okresního přeboru do krajské I.B třídy, což se povedlo dlouhých letech. A do krajských soutěžích ve fotbale postupují mladší i starší žáci, kteří vyhráli svou soutěž.
Úspěchy nejsou tím, že bychom snad v Roztokách měli nějaký lepší vzduch. Nebo že by fotbalisté měli na hřišti víc zelenější trávník než mají jinde, či volejbalisté a volejbalistky rovnější palubovku. Ba právě naopak, úspěchy slavíme navzdory prostorovým omezením typickým pro Roztoky.
Důvody dnešních úspěchů u obou týmových sportů musíme hledat jinde – je to především ukázková práce s mládeží a dětmi. Asi všichni tušíme, jak je těžké dnešní generaci děti narozených s mobilem v ruce nadchnout pro jakoukoliv sportovní aktivitu.
Na volejbale vidíme, jak parta zapálených trenérek (převažují ženy) a trenérů tvoří jednu volejbalovou rodinu. Prostě srdcaři, kteří chtějí, aby to jejich holky a kluky hlavně bavilo.
Stejné pojetí vidíme i u fotbalistů. Ve své koncepci mají hned v první větě napsáno, že „cílem klubu je výchova správných osobností, teprve potom fotbalistů a fotbalistek“. Chtějí, aby se děti na tréninky těšily a bavily je.
Možná vám to přijde jako samozřejmost, ale dnes to tak zdaleka není. Český sport trápí pravý opak. Dokonce se dá říct, že jsme ho dětem zkazili. Leckde jinde ani ty nejmenší děti často nesportují pro radost, ale hlavně proto, aby získaly branky, body nebo vteřiny. Nejdůležitější je uspět a vyhrát. Prohra znamená ponížení, ostudu, slzy.
Poděkujme prozíravým trenérům a trenérkám, že to u nás v Roztokách dělají jinak. Dokonce tak, že branky a body tak nějak mimochodem pak přijdou samy.
