Kroupka ožila (i když jen dočasně)

Strmá ulička Kroupka, spojující horní a dolní Roztoky, po mnoha letech opět výrazně ožila. Může za to uzavření serpentiny pro veškerý provoz, které přinutilo mnohé z nás opět preferovat železnici a používat nohy jako přirozený dopravní prostředek.

S rozvojem individuálního automobilismu i relativní pohodlností veřejné autobusové přepravy (pochopitelně mimo ranní špičku) v posledních letech uživatelů Kroupky výrazně ubylo, protože i na vlakové nádraží jsme si zvykli dojíždět autem.

O prázdninách jste tam mohli potkávat nejen spěchající mládež a udýchané seniory, ale i muže středního věku v dobře střižených oblecích a „šik“ dámy provoněné drahými parfémy. V Kroupce se setkávali občané našeho města bez ohledu na věk a společenské postavení, jak tomu bývalo v minulosti. Mnohé z nich jsem viděl poprvé v životě.

Pozůstatek starých Roztok

Kroupka je vskutku ikonická ulička, k níž se váže i spousta roztomilých historek pamětníků.

Jak pamatuji Kroupku ještě před 50 lety, zejména v zimním období nabízela situace, které by mohly být ozdobou televizní silvestrovské show. Zimy byly mnohem chladnější a bohatší na sníh, s jehož úklidem si ale vedení města velkou hlavu nelámalo.

Někdy proto Kroupka spíše připomínala ledovou bobovou dráhu, vybízející k tomu sjet ji na „pekáči“. Pro seriózního občana to samozřejmě nebyla relevantní varianta, ten se raději hlemýždím tempem posouval s rukou na neúplném zábradlí s očima vytřeštěnýma hrůzou, že si při pádu zlomí nějakou končetinu (nebo mu alespoň ujede vlak). A bohužel to tak i často končilo.

Pamětníci meziválečného období dokonce vzpomínali, že v zimě v Kroupce sáňkovali, což tedy nebylo pro zbabělé… představte si, že bylo nutno sáňky při ústí Kroupky do Nádražní ubrzdit, pokud jste nechtěli skončit pod koly automobilu (naštěstí jich jezdilo opravdu málo).

Je třeba vzít na vědomí, že tehdy ještě nebyl dešťový žlab Kroupky zakryt betonovými deskami jako dnes, naopak do koryta byl sníh shrnován  Obecní strážník Vondrák podle svědectví pamětníků neváhal hazardérům jejich sáňky na místě rozšlapat.

Dnes vás opět, podobně jako kdysi, může v Kroupce překvapit nějaký „prďoch“ na motorce či elektrickém kole. V dobách, kdy nahoře ještě nebyla závora, ale i šílenec v autě. Kvalitu brzd zde prověřují někteří cyklisté a ovšem i koloběžkaři, nad tím tedy žasnu. Pro zajímavost uvádím, že již v roce 1921 obecní zastupitelstvo zakázalo z dobrých důvodů v Kroupce provoz povozů.

Kroupka patřila živnostem

V meziválečném období ovšem nebyla Kroupka jen rázovitou rezidenční uličkou, ale prakticky v každém domě se praktikovala nějaká živnost. V Kroupce to prostě žilo. Uvedu jen několik příkladů.

Když do ní vstupujeme z Nádražní ulice, po levé straně stojí velký dům čp. 64 U Hronů. Od poloviny 30. let měl zde v patře dílnu mistr krejčí Josef Hron. Patřilo k dobrému tónu v Roztokách si zde nechat střihnout nóbl oblek.

V přízemí se od roku 1939 nacházel portrétní fotoateliér Františka Fymana, když musel po vzniku „Slovenského štátu“ nedobrovolně opustit svou zavedenou živnost ve slovenských Vysokých Tatrách. Tento bývalý ruský legionář po sobě zanechal zajímavé obrazové svědectví z bojů čsl. legií na Rusi i (společně se svým synem Vladimírem) dokument ze zastavení tzv. transportu smrti v Roztokách v dubnu roku 1945.

Ateliér to byl velmi stísněný, a tak když pan Fyman aranžoval skupinový snímek, musel se podle vzpomínek jeho syna (aby měl náležitý odstup) vzdálit s fotoaparátem až na ulici. Jeho portrétní fotografie měly nezaměnitelný rukopis – práci se světlem a „filmové“ aranžování portrétovaného.

Černobílé snímky někdy i koloroval. Nejsilnější jeho stránkou byla ovšem důkladná retuš prováděná měkkou tužkou na negativ (10×15 cm) natřený pryskyřičnou emulzí. Výsledkem byla dokonale omlazená tvář bez vrásek, ovšem značně odlišná od předlohy. Byl ale velmi oblíben a vyhledáván, protože „svět chce být klamán“.

Naproti stojí pěkný dům z počátku 19. století, čp. 38 Vratislavka. Ta se v posledních letech také probouzí ze sna, když zde funguje příjemná kavárna s výstavním a přednáškovým sálem.

Nevím, zda to byla náhoda nebo záměr (s ohledem na sousední fotoateliér), ale v přízemí vystavovala na odiv a prodávala dámské klobouky „modistka“ Ela Válková, v patře měl ševcovský krámek pan Němec. Žil zde v mládí i jeho syn, budoucí významný akademický malíř Rudolf Němec.

Synagoga pro válečné uprchlíky

K zajímavostem Kroupky patří i to, že se zde v období 1. světové války nacházela židovská synagoga, a to v čp. 72, tedy hned nad Vratislavkou. Byla zřízena pro utečence z Haliče, která byla tehdy součástí našeho středoevropského soustátí. Zrušena byla v říjnu 1921. Později zde měl kamnářskou živnost pan Karel Knotek.

Bydlel zde i studnař pan Valtr, rázovitá figura, který měl dílnu za rohem v Rýznerově ulici. Jeho specialitou byly pumpy dřevěné, s vyvrtanými kmeny samozřejmě ručně – velkými nebozezy. Ještě před 20 lety jsem několik odložených těles nalezl na zahradě Vratislavky. Protější dům čp. 76 patřil rodině zvěrolékaře Františka Steyera.

Když postoupíme do střední části uličky, vydýcháme se před krásně opraveným domem čp. 122, kde byla prádelna a mandl paní Greifové. Naproti pak v domě čp. 121 měly dílnu tři generace klempířů Třešňáků. 

Je libo domácí porod?

Předposledním domem po pravé straně je dům čp. 130, kde bydlela osoba nadmíru důležitá, roztocká porodní asistentka paní Voborová. Bylo to v době, kdy ještě nebylo pravidlem rodit v porodnici, ale děti přicházely na svět často doma, právě s pomocí „porodní báby“ (také mezi ně patřím). Kromě toho v domku na dvoře prodávala galanterii paní Jirásková.

Když dospějete k vrcholu uličky, po pravé straně máte dům čp. 135, kde býval koloniál Rudolfa Hlaváčka. Podobně jako všichni zde uvedení živnostníci, byl po Únoru 48 tzv. znárodněn; tím to neskončilo, jako pětapadesátiletý musel narukovat k PTP (Pomocný technický prapor) pro politicky nespolehlivé osoby (po půl roce byl propuštěn coby invalida).

V poschodí protějšího domu čp.  152 bývala ordinace dentisty Bedřicha Půlpána. Přestože nebyl vystudovaný lékař, se zuby to uměl a navštěvovala ho polovina města. No, a nakonec jste si mohli koupit noviny či cigára v trafice pana Žirovnického, po níž je tam dnes už jen prázdné místo.

O prázdninách se tedy do Kroupky dočasně vrátil život, i když ne s živnostmi, které tam před válkou prosperovaly. Až se otevře serpentina, vrátí se zřejmě vše zas do starých kolejí. Škoda…