Stanislav Boloňský 
Výstava se těší zasloužené pozornosti, z mého pohledu je velmi zdařilá po textové, obrazové i grafické stránce. Je i přehledně členěna do jednotlivých kapitol, řekl bych, že je k návštěvníkovi velmi přívětivá. Nezahltí ho množstvím podrobností, má přiměřený rozsah, důležitý zejména pro školní mládež.
V rozhovoru vše vysvětluje historik Tomáš Drábek, autor výstavy Osudy psané válkou: Českoslovenští legionáři Roztok a Žalova ve Středočeském muzeu.
Jak dlouho jste se přípravě výstavy, včetně studia pramenů, věnoval?
Asi dva roky, ale tato příprava navazovala na můj dlouhodobější zájem o tuto problematiku, takže jsem nevstupoval do neznámého terénu. Ze začátku jsme nicméně udělali několik výzev veřejnosti, abychom se spojili s potomky roztockých a žalovských legionářů. Díky tomu jsem se dozvěděl mnoho zajímavých informací a podstatně se mi obohatila pramenná základna.
Jaká byla odezva veřejnosti?
Přihlásilo se nám asi 15 potomků, někteří s velmi cennými dokumenty či svědectvími. Zejména pozůstalosti legionářů Jana Hejla či Kašpara Kusáka jsou opravdu rozsáhlé a unikátní. Jiné příběhy jsou pozoruhodné zase svojí spletitostí. Třeba případ Františka Jabulky, který se stal souhrou bizarních okolností rudoarmějcem. Po návratu do Československa tuto skutečnost nicméně tajil a ke službě v Rudé armádě se přihlásil až později, nejspíše po roce 1945 či 1948. Velmi silný je i příběh padlého ruského legionáře Václava Tichošlápka z Roztok.
Budete dál se získanými materiály o čs. legionářích aktivně pracovat?
Určitě s materiály nadále pracuji. Máme naději, že v případě získání grantu od MK, připravíme publikaci s podrobnými medailonky jednotlivých legionářů. Některé prameny navíc mohu využít i při psaní své dizertační práce.
Ohlasy návštěvníků jsou vesměs velmi pozitivní, zaznamenal jste i nějakou kritickou připomínku?
Jedna paní poznamenala, že je výstava příliš úzce zaměřena na Roztoky a Žalov. To byl ale smysl celé výstavy. Nicméně doufám, že si na své přijdou i návštěvníci „zvenčí“, které zajímá spíše ten celkový kontext.
Pro mě je nepochopitelné nadšení, s nímž vznikala již v srpnu 1914 tzv. Česká družina v Rusku, hned v první fázi světové války. Rakouské císařství bylo při všech chybách přeci jen konstituční monarchií s určitými demokratickými prvky a dílčí autonomií pro malé národy. Ruské samoděržaví bylo naproti tomu státotvorně zaostalé, opravdu prohnilé, z podstaty despotické a imperiální (a zůstalo jím jak za bolševické éry, tak i v současnosti). To přeci naši krajané nemohli nevidět. To vznik naší jednotky ve Francii (rota Nazdar) mi přijde pochopitelnější.
Bylo to kombinací několika faktorů. Někteří čeští „kolonisté“, kteří přišli před válkou do Ruska třeba podnikat, si díky své pracovitosti nežili až tak špatně. Co se týče pohledu na carský režim – zvláště mezi ruskými Čechy se samozřejmě našli jeho přesvědčení zastánci, většina legionářů jej (zejména v průběhu války) vnímala ale dost kriticky a uvítala jeho svržení roku 1917. Celkově měly zejména v počátcích silný vliv i slavjanofilské nálady v české společnosti, které se prohloubily po napadení Srbska. Původně tak chtěli někteří čeští „dobrovolci“ jít na pomoc právě srbským „slovanským bratrům“. Pokud jde o české dobrovolníky ve Francii, nechci nijak zlehčovat jejich vlastenecký zápal, nicméně je třeba si uvědomit, že museli jako příslušníci nepřátelského státu projevit loajalitu k francouzské republice.
Pojďme tedy k obsahu výstavy. Je pozitivní, že v textech se nevyhýbáte ani kritickým poznámkám, život a svět není černobílý, ve válce extrémně. Chválím, že se věnujete i citlivé věci – Čechoslovákům, kteří bojovali v řadách Rudé armády a z hlediska zákonů nové čs. republiky byli dezertéry a vlastizrádci. Nenašel jsem tam jméno spisovatele a komisaře RA Jaroslava Haška.
Účast Čechů v Rudé armádě ukazuje na složitost a chaotičnost situace v Rusku v závěru první světové války a v následující občanské válce. Někteří čs. rudoarmějci po Únoru 1948 své příběhy i trochu přibarvovali, např. Josef Matějka z Roztok tvrdil, že se zúčastnil již boje o Zimní palác za bolševické revoluce, což se nezdá příliš pravděpodobné. Haška ve výstavě nezmiňuji, protože neměl přímou vazbu na Roztoky.
Jeho druhá manželka Alexandra, zvaná Šura, kterou si přivezl z Ruska, mimochodem se svou první manželkou se nikdy nerozvedl, pobývala v Roztokách, v Tichém údolí.
Ano, můj dědeček vzpomínal, že s ní i hovořil. Téma ruských žen čs. legionářů by bylo zajímavé samo osobě, ale byl jsem limitován rozsahem výstavy. Legionář a pozdější starosta Josef Fafek kupříkladu sepsal i článek Chvála ruských žen. Pravda je ale i ta, že kromě žen si někteří z Ruska přivezli i pohlavní choroby, které ve vojsku představovaly velký problém, jak tomu už u armád obecně bývá.
Možná bych trochu přidal vysvětlení v případu sebevraždy plk. Švece, který dobře ilustruje složité poměry v ruských legiích v závěru války a který byl za 1. republiky velmi populární. Také jsem tam nenašel kauzu dodnes ne zcela jasného osudu tzv. legionářského zlata – bylo, či nebylo vráceno v Irkutsku?
Já jsem se mýtem plk. Josefa Švece, který nejvýrazněji zpracoval R. Medek, zabýval ve své diplomové práci. Sebevražednost mezi vojáky nebyla ničím nezvyklým, dobrovolná smrt velitele divize již ale významnou událostí byla. Fakt je ovšem ten, že okamžitý ohlas Švecovy sebevraždy nebyl celkově v čs. vojsku příliš velký. Je možné přitom říct, že mezi Švecovými podřízenými byli i muži z Roztok a Žalova. Žádné důkazy, že by se více zapojili do konfrontací s velitelem divize, které Švecově smrti předcházely, ovšem nemáme. Pokud jde o ruský státní poklad, myslím, že to bylo dostatečně vysvětleno již v meziválečném období. Legionáři ruské zlato neukradli, majetek a další aktiva získali legálním podnikáním, je to spíše takový bulvárně přibarvený příběh.
Pojďme do Roztok. Nepřijde vám paradoxní skutečnost, že na pomníku padlých ve světové válce z roku 1925 na dnešním Školním náměstí, je socha francouzského legionáře, když žádný občan Roztok a Žalova v této uniformě nepadl, a naopak počet padlých v rakouské uniformě čítá několik desítek mužů? Je to bohužel obecný jev, vojáka v rakouské uniformě najdete na pomníku leda v bývalých Sudetech. Jediným padlým legionářem z Roztok je Václav Tichošlápek, který zahynul v Rusku ve statečném boji s bolševiky v září roku 1918.
On je koncept těchto pomníků obecně velmi zajímavý. Byla to forma vyrovnání se s minulostí, s tím, že většina obětí (snad až 250 tisíc českých mužů) přišla o život takříkajíc na „špatné straně“ (plnili svou povinnost vůči Rakousko-Uhersku), tedy z pohledu Československa vlastně zbytečně. Na pomnících se nicméně často objevovaly legionářské motivy, které to měly symbolicky narovnat. Nejčastěji se přitom skutečně jednalo o francouzské legionáře, ruských či italských bylo spíše minimum.
V případě roztockého pomníku se nejednalo o legionářskou, nýbrž občanskou iniciativu sdružení, které vedl učitel František Zeman. Původně měl zobrazovat situaci loučení prostého vojína s rodnou obcí, což ale vzbudilo negativní reakci spoluvlastníka roztockého velkostatku Václava Práška, který se proti postavení vehementně stavěl, že prý jde o obhajobu bývalé monarchie. Ačkoliv neznáme podrobnosti, z původní myšlenky byla nakonec zachována jen kytice květů v ruce vojína.
Za první republiky byli legionáři protěžováni a mnozí z nich udělali strmou kariéru ve státních službách, přičemž zdaleka ne všichni působili v bojových jednotkách. Po celá dvacátá léta hráli členové Jednoty obce legionářské dominantní roli i v Roztokách. Bedřich Jauris a Josef Fafek byli starosty, Augustin Jelínek byl ředitelem roztocké školy. Na straně druhé významně přispěli ke stavbě nové školy na náměstí Svobody, dnes Školním náměstí, když nabídli obci (za úplatu) pozemek.
Legionáři nepředstavovali jeden jednolitý názorový a politický proud, byli rozštěpeni do několika frakcí. V Roztokách měla významnou pozici Jednota Československé obce legionářské, součást největší legionářské organizace. Její členové se angažovali v kulturním životě obce, pořádali vzpomínkové akce, ale i sbírky pro válečné vdovy a sirotky či pro své nemajetné spolubojovníky. Měli vysoký společenský kredit.
Co je podle vás nejdůležitějším příkladem a odkazem československých legionářů pro dnešek?
Je to velký zakladatelský příběh republiky. Stal se vlastně její státní ideou a legionáři národními hrdiny. Někteří z nich se přitom zapojili do zahraniční odbojové akce prakticky okamžitě, jiní prošli v zajetí postupnou názorovou proměnou. Celkově je ale jejich příběh důkazem, že i relativně malá skupina odhodlaných lidí je schopna dosáhnout velkých věcí.
