Václav Dolejší 
Zbožňuju fejetony a sloupky Karla Čapka, výjimečného spisovatele a intelektuála. Ten o „alelidech“ z roku 1934 se mi vybavuje docela často, je platný do posledního písmenka i dnes.
Čapek píše: Alelidé, to je takový zvláštní druh lidí, kteří ke všemu, s čím se setkají, mají nějaké „ale“, nějakou svou výhradu. Jejich řeč není „ano ano“ ani „ne ne“, nýbrž „ano, ale“, nebo „ne, ale“. Kdybyste jim řekli, že dvakrát dvě jsou čtyři, odpovědí vám na to pohotově a s jakousi převahou: „Ano, ale dvakrát tři, pane, je šest.“ Načež od vás odejdou s uspokojením, že se nedali a že to vaše tvrzení uvedli, jak se říká, na správnou míru.
Asi jste se také setkali ve svém okolí s lidmi, kteří tuze rádi používají odporovací spojku „ale“. Aby vám ukázali, jak na vás vyzráli. Ukázali, že vědí víc než ostatní. Uplatnili své ego. A možná se nakonec ještě uspokojili tím, že vás otrávili.
Teď v lednu alelidé měli hody, protože hodně mrzlo a napadlo docela dost sněhu. Taková konverzace o nevinném tématu počasí s alečlověkem, který má vždycky víc rozumu, vždycky si vzpomene na něco, co vy jste opomněli, mohla vypadat nějak takto:
„To je ale letos krásná zima! Všude bílo jako v pohádce nebo na obrázku od Lady,“ snažíte se navázat rozhovor na zdánlivě nekonfliktní téma.
„Sníh ano, ale prosím vás, k čemu to je teď v lednu?! Proč nesněžilo v prosinci o Vánocích nebo až v únoru, když mají děti prázdniny?“ okamžitě vznese logickou námitku.
„Buďte rád, že je konečně pořádná zima.“
„Já mám zimu rád, ale sníh patří na hory, to dá rozum. Tam vědí, co s ním dělat, ale v našem městě?! Už vůbec vyjeli ti ňoumové z technických služeb?“
„Pojďte vzít hrablo, ten chodník zvládneme.“
„Což o to, já mám kondici vynikající. Ale jak vidím, vy neznáte platnou legislativu, podle níž sjízdnost a schůdnost komunikací musí zajistit vlastník, tedy město.“
„A nevyrazíme s dětmi alespoň bobovat tamhle na Řivnáč nebo třeba na běžky do Třešňovky, když jsme se v Roztokách po letech dočkali pravé zimy?“
„Prosím vás, vy jste asi náplava, ne? Tohle přece není pravá zima, ale jenom takové šolíchání. Jo za nás, to byly zimy, že jste kvůli sněhu neprojel ani serpentinou! Už ji vlastně uklidili?“
„Ano, je docela průjezdná.“
„Dobře, ale to stejně nic neřeší, jestli zůstal namrzlý sníh na silnici dole u řeky i nahoře na Únětice.“
A vy už víte, že zkrátka nemůžete nic udělat ani vyslovit, aby se na to nedalo pověsit nějaké „ale“. Nezbývá nic jiného než se rychle rozloučit: „Tak na shledanou.“
„Tak jo, nashle, ale příště to povídání ještě dokončíme.“
