Stanislav Boloňský 
Fotografie je důležitou součástí naší paměti. Zachycuje minulé děje, osoby, stavby i krajinu, a to v jejich pomíjivosti. Bez obrazového záznamu bychom si některé věci z minula ani nedokázali představit. Je proto velmi užitečné, že paměťové instituce, jako např. naše roztocké Středočeské muzeum, staré fotografie sbírají a zachovávají pro další generace.
Aby tato bohulibá činnost měla i nějaký okamžitý efekt, čas od času je dobré tyto „časové konzervy“ veřejně prezentovat. Takovou malou ukázkou z těchto sbírkových fondů je i současná výstava Roztoky, století ve fotografii (Malá výstavní síň Středočeského muzea).
Kurátorky muzejních sbírek Martina Hůlková a Marcela Šášinková přišly navíc se zajímavým nápadem: konfrontovat tyto staré fotografie Roztok a Žalova se snímky současnými, a to pokud možno ze stejného stanoviště. Tohoto úkolu jsem se ujal já a musím říci, že to byla zajímavá a místy dobrodružná práce.
Hledání ztraceného času
Některé sto či jen padesát let staré záběry již nešlo z různých příčin zopakovat, ale přesto se to u mnohých zdařilo. Některé stavby nevratně zmizely v propasti času, jako např. rozlehlý areál Oesingerovy (Wohankovy) továrny v Nádražní ulici či tzv. „Felklova koulovna“ (manufaktura na výrobu učebních pomůcek) v sousedství Braunerova mlýna – a ovšem i kino na Tyršově náměstí.
Ačkoliv to nebylo prvotním záměrem, v některých případech nevychází srovnání současnosti s prvorepublikovým stavem právě nejlépe, jako např. v případě trosek dříve oblíbené zahradní restaurace a hotelu Maxmiliánka s vyhořelým torzem Koliby či ostudy při příjezdu do města – bývalé restaurace U Nádraží, která byla v meziválečném období jednou z nejpopulárnějších zdejších osvěžoven.
Říkalo se jí také U Ptáka (podle hostinského Františka Ptáka), v novějším obecném povědomí je známá i jako „Mašinka“. Jako nostalgická vzpomínka na „staré zlaté časy“ pak působí snímek tradiční roztocké třešňové aleje podél staré silnice na Prahu, které se zmocnily přírodní síly, jakmile ji opustila ruka sadaře, a vrátily ji spontánně o dvě století nazpět. Předválečné fotografie připomenou i legendární převoznice: sestry Hrubé, které žily v již neexistující budově panské rybárny u zámku. Také trochu překvapí, že v meziválečném období převážel prámový přívoz do Klecan i osobní auta.
Stali jsme se městem
Naopak současný vzhled Masarykovy ulice, ve srovnání s jejími počátky ve třicátých letech minulého století s osiřelými domy čp. 513 a 519, působí opravdu městsky a pozitivně a nemusíme se stydět ani za vzorně rekonstruované nádraží. Jako návrat v časové smyčce působí to, že se po devadesáti letech vrátil do Nádražní ulice „barber“, tedy holič a kadeřník, když ve třicátých letech tam měl stejnou živnost Karel Jodas.
Zajímavé srovnání nabídne snímek Moldavského mlýna z počátku 20. století a ze stejného stanoviště současný záběr továrny VUAB Pharma, kde oko pozorného diváka najde jako orientační bod dosud stojící starý tovární komín. Pro „fajnšmekry“ výstava nabízí i komparativní záběry interiérů roztockého a levohradeckého kostela ze stejné pozice a za stejné světelné reality před devadesáti lety a v současnosti.
I v roce 1975 byly volby
Věřím, že většinu návštěvníků pobaví „propagační“ snímky roztockých a žalovských obchodů z roku 1975, které jsem tehdy fotografoval na objednávku MěNV, ale k nimž již současný stav nešlo přiřadit, neb zanikly. Jedinou výjimkou je bývalá samoobsluha „U Blažka“, kde dnes sídlí PEPCO. Takovým malým vtípkem je sto let stará fotografie z budování Jungmannovy ulice s parním válcem vedle aktuálního snímku z rekonstrukce této části ulice.
U většiny fotografií si nelze nepovšimnout toho, že dnešní krajina i intravilán města má mnohem více zeleně než dříve. Velký problém jsem měl při pořizování nových fotografií z protějšího břehu Vltavy, když na současném záběru najde v bujné vegetaci tzv. finské domky jen opravdový Holmes.
Markantní je to také v případě Tyršova náměstí, kde dnes letité sakury jsou na snímku z roku 1960 jen malými proutky. Některé záběry, např. Školního náměstí od ZUŠ (dříve chudobince), nešly pro vzrostlé stromy ze stejného stanoviště vůbec zopakovat. To je opravdu škoda, protože kromě postupné proměny budovy školy se měnila i celková dispozice parku, včetně stěhování pomníku padlým.
Výstava není rozsahem velká, je limitována výstavní plochou Malé výstavní síně. Také texty jsme ve finále velmi výrazně krátili, abychom jimi návštěvníka neumrtvili. Ale i tak snad bude pro zdejší veřejnost výstava zajímavá a přínosná. Těšíme se na vaši návštěvu!
Za autorský tým Stanislav Boloňský
