Věřejnost 
Anna Hulačová a její dílo Alien Beehives v zámeckém parku
Středočeské muzeum postupně rozšiřuje stávající fond sochařských děl pocházejících z různých období a situovaných v areálu zámeckého parku o práce vytvořené ve 21. století ženami.
Cílem akviziční strategie je dát prostor aktivním umělkyním a připomenout zároveň odkaz malířky a grafičky Zdenky Braunerové, která v Roztokách tvořila. Stejně tak v Roztokách v současnosti žije a pracuje Kateřina Vincourová, jejíž objekt Rovnováha instituce získala do sbírek v roce 2024 díky svému zřizovateli.
Vincourová, jejíž velká výstava proběhla na přelomu let 2025 a 2026 v pražské Galerii Rudolfinum, už v průběhu 90. let po absolvování AVU experimentovala s umělými materiály, s nalezenými nebo průmyslově vyráběnými předměty, kterým prostřednictvím svých instalací propůjčovala novou podobu i roli a zároveň jí sloužily k reflexi konzumní společnosti nebo k průzkumům kolektivní paměti a nestability lidské existence. Také v subtilním objektu Rovnováha, který instalovala do rybníčku zámeckého parku, odkazuje na momenty křehkosti a proměnlivosti mezilidských vztahů i bytí.
A zatímco Kateřina Vincourová vstupovala jako zástupkyně výrazné generace na uměleckou scénu v 90. letech, tak sochařka Anna Hulačová dokončila studia na AVU v roce 2012. Její betonový objekt a současně včelí úl Alien Beehives je druhým dílem nově instalovaným v areálu zámku.
Obě umělkyně se nepochybně staly nepřehlédnutelnými postavami domácí scény a dosud participovaly rovněž na řadě mezinárodních výstav nebo v zahraničí připravily sólové projekty. Kateřina Vincourová obdržela prestižní domácí Cenu Jindřicha Chalupeckého v roce 1996 a Anna Hulačová se stala finalistkou stejné soutěže v roce 2016, kdy získala ocenění diváků.
Poloha práce druhé ze zmíněných autorek je zcela rozdílná, Hulačová aktualizuje tradiční řemesla a ve svých dílech se inspiruje příběhy ze starých mytologií, hledá předobrazy také v českých lidových tradicích či původní křesťanské symbolice. Její betonové nebo dřevěné objekty a figurativní práce odráží osobitou estetiku pohybující se na pomezí starodávných idolů, gotické dřevořezby a plošného minimalismu grafického designu. Reaguje také na odkaz českého kubistického sochaře Otty Gutfreunda a někdy díky tvarové střídmosti kombinované s betonovým materiálem jako by odkazovala k estetice brutalismu a socialistických sousoší.
Hulačová se dlouhodobě zabývá vztahem člověka a přírody/univerza, je aktivní včelařka, využívá také přírodní materiály a své sochy mnohdy nechává dopracovávat či osídlovat právě včelami. K objektu úlu se vrací opakovaně, stejně jako k environmentálním tématům a otázkám udržitelnosti. A také včelíny umístěné nedávno v zámeckém parku by měly být v dohledné době osazeny včelstvem.
Mgr. Lucie Váchová, Ph.D.
kurátorka, Středočeské muzeum
