Zuzana Šrůmová 
Před pár lety jsem byla na konferenci, kde nový zaměstnanec Digitální a informační agentury popisoval, jaké to je po zkušenosti v korporátu pracovat pro stát: „Brodíte se bahnem sra*ek. A to bahno hoří.“ Docela sugestivní popis stavu státní digitalizace.
Na městě to v roce 2022 nebylo o moc lepší, ale ne tak žhavé – spíš jako exkurze do historické chatičkové osady, kde procházíte a žasnete. Spousta objektů kreativně propojených drátem, šrouby a vlnitým plechem, nesouvisející struktury spojené z nouze a udržované, aby se nerozpadly – za cenu obrovské spousty ruční práce.
Funguje to? (Skoro ne.) Proč se to dělá takhle? (Protože se roky nikdo nevěnoval tomu, jak to dělat jinak.) Mají to tak i jinde? (Někde ano, někde hůř – ale vedle části měst působíme jako výlet mezi brachiosaury.)
Viditelná část: kupříkladu web
Web města byl v roce 2021 starý, ale víceméně funkční a přehledný. Jenže struktura nezvládala růst, mnohé zastaralo neopravitelně a hlavně – nefungoval na mobilu. A protože dnes přes mobil chodí na web víc lidí než z počítače, přestal být použitelný. Výměna byla nutná.
Možná si pamatujete spuštění nového webu v létě před volbami 2022 – s chybami, nefunkčními odkazy, rozbitým vyhledáváním přes Google a neplněním zákonných povinností hned v několika bodech. Trvalo pár měsíců opravit nejhorší a mezitím dodělat řešení, které je oproti tomu skutečně funkční: dělané přímo pro obce, propojené s mobilní aplikací, kalendářem akcí a úřední deskou, splňující technické, obsahové i zákonné požadavky.
Neviditelná část: kupříkladu spisovka
Většina klopotnosti ven vidět není. A je snadné si myslet, že fungující ICT je bonus navíc. Není – je to základní pracovní nástroj, který zásadně určuje, jestli úřad zvládá svoje úkoly.
Úředník může být sebevětší expert, ale když polovinu dne vyplňuje sekající se formuláře, tiskne a podepisuje hromady papíru a přepisuje data z programu do programu, protože si programy spolu neumí povídat, jeho produktivita bude mizerná. Do zadřeného systému nechtějí chodit pracovat schopní a motivovaní lidé – a město je potřebuje, pokud se má dobře rozvíjet.
Srdcem toho všeho je spisová služba – potřebuje ji každé město, úřad, větší škola. Čekali byste standardizovaný státní nástroj. Když ale spisovky vznikaly, stát řekl: ať to vyřeší trh. Trh to vyřešil po svém, a tak dnes existuje celá řada řešení a každá z 6 258 českých obcí si spisovku vybírá, soutěží, udržuje a nastavuje sama – u komerčních firem, platí implementaci, aktualizace, servis.
Skládá si to jako lego – jenže bez návodu, ze součástek, které nezná, do podoby, kterou často taky nezná. Nebo si draze zaplatí sestavení ze spousty „balíčků“ se zkratkami o třech písmenech. Servisní firma (dnes už pro město nepracuje) dokonce tvrdila, že jednotnější řešení ani nejde udělat, protože každé město dělá něco úplně jiného.
Což je samozřejmě nesmysl – žádné město se nespecializuje na vodní slalom, zatímco druhé na plemenitbu závodních hlemýžďů. Dělají v zásadě totéž, jen v jinak pojmenovaných odděleních. Kolik energie a peněz se tímhle ročně ztratí, protože si to musí 6 258 obcí řešit každá zvlášť – na to raději nechci znát odpověď.
Portál: z potenciálu se stává realita
Se spisovkou se váže Portál Roztok, nebo chcete-li Portál Roztočana – místo, kde by šlo s digitální identitou plnohodnotně podávat formuláře a řešit agendu, kterou má město pod sebou. Stát má Portál občana, Praha Portál Pražana, většina měst a obcí nemá nic. Vytvořit vlastní portál totiž donedávna znamenalo, že si každé město samo doplatí necelý milion korun za speciální balíčky spisové služby a samo zařídí instalaci, nastavení a propojení – pro něco, co je v podstatě typové řešení.
Než jsem přišla na úřad, zdál se mi portál jako jasný cíl. Po rozkoukání jsem usoudila, že bude rozumnější počkat na centrální řešení. A ono přišlo – Portál obcí / Služby obcím od Digitální a informační agentury je spuštěný a Roztoky patří mezi první města, která na něm zkoušejí vystavovat formuláře. Testuje a ladí to naše ICT manažerka – pozice, kterou jsem spolu s kolegy z inovační komise prosadila.
Tím to samozřejmě nekončí. Je spousta oblastí, kde můžeme lidi líp informovat, kam posunout mobilní aplikaci města, hlášení závad i další projekty, aby nezůstaly u prvních pokusů a vyladily se do funkčního systému. V několika případech jsme navíc záměrně sáhli po levnějších řešeních, než abychom si ověřili, jestli mají smysl, a naučili se s nimi pracovat – teď jsme připraveni jít dál.
Smutný příběh inovační komise
U webu, pozice ICT manažera i dalších témat byla skvělá Inovační komise – skupina lidí, kteří pracují často na dost vysokých postech v komerčních firmách v oboru a mají reálnou snahu zdarma městu pomoci. Byla pro město důležitá v řadě věcí – jsou v ní odborníci, kteří mu chtějí věnovat svůj volný čas a svou radu.
S komisí jsme vybrali webové řešení i aplikaci na hlášení závad, snažili jsme se s ní posouvat i téma městské energetiky a elektronabíječek. Ne všechno mělo efekt. A hlavně se ukázalo, že jakmile komisi nevede nikdo z radních – tedy z těch, kdo sedí přímo u stolu, kde se rozhoduje – informace do ní prostě neplynou. Po vypovězení koaliční smlouvy jsem v komisi zůstala, ale už jen jako běžná zastupitelka – a přes snahu členů rada usnesení komise buď vůbec neprojednala, nebo je bez diskuse přijala ve výrazně upravené verzi.
V komisi pak zaznívaly hlasy, jestli má vůbec smysl tomu věnovat volný čas – a třeba Hany Farghali si vyhodnotil, že opravdu nemá, a z komise odešel.
Je to stejný mechanismus, jaký vidíme na úrovni státu u Digitální a informační agentury: ledacos jde odtáhnout na často až heroické píli úředníků a různých expertů. Ale bez toho, aby to někdo „nahoře“ chtěl a podržel, se to dřív nebo později vrátí zpátky k drátům a vlnitému plechu.
Zuzana Šrůmová
Roztoky sobě
