Ivana Vranková 
Karel Strachota, foto: Tomáš Novák
Vedle bohatého programu, který jsme představili v minulém čísle, bychom rádi upozornili na zcela nový snímek Karla Strachoty 1989: Chceme dýchat. Ten měl premiéru 1. listopadu v pražském kině Lucerna, 15. listopadu v Teplicích, kam nás děj filmu zavede, a 17. listopadu jej budeme promítat s laskavým svolením i my přímo na Tyršově náměstí. Stavte se za námi, třeba cestou z Národní… Bude to stát za to! Pokud chcete, ale nemůžete přijít, nevěšte hlavu. Film je nyní volně přístupný široké veřejnosti také na vzdělávacím portálu Jednoho světa na školách na: www.jsns.cz.
V tuto chvíli Vám navíc přinášíme rozhovor s režisérem a ředitelem projektu Jeden svět na školách Karlem Strachotou.
Kde nacházíte inspiraci pro své filmy?
Pro všechny mé filmy platí, že jsou primárně určeny náctiletým. To mám na mysli už při volbě tématu i při psaní scénáře. Mladým lidem přibližuji období nesvobody, to, jak vypadalo uvedení zdánlivě ušlechtilé komunistické ideologie do praxe. Vybírám konkrétní aspekty tehdejšího režimu, které jsou podle mého názoru pro pochopení té doby důležité a nejmladší generaci blízké. A zároveň nebyly doposud zpracované v pro ni vhodné formě. Spíše než o velké události jde o každodenní realitu, respektive o dopad určitých dějinných momentů na život obyčejných lidí.
Proč právě Teplice a proč pankáči?
Film Chceme dýchat se odehrává v osmdesátých letech a věnuje se hlavně dvěma tématům: nezávislé kultuře a stavu životního prostředí. Obě jsem nosil už delší dobu v hlavě a hledal, jak je uchopit. Severní Čechy byly nakonec logickou volbou. Na severu se lidé dusili, smog a inverze je doslova zabíjely. A teplický specifický punk a místní alternativní kultura jsou legendární. Velkou inspirací pro film byl příběh mého dlouholetého přítele, jeho osud tvoří osnovu filmového vyprávění. Hodně jsem promítl i svoje vlastní zážitky.
Dalším důvodem pro výběr Teplic byly represe namířené proti mladým lidem, kteří ve městě žili. Pro normalizační režim představovali „závadovou mládež“, a to kvůli tomu, že chtěli žít svobodně a v souladu se svými ideály. Proto byli různou formou šikanováni, pronásledováni a někteří také drakonicky potrestáni. Například Pavel Horák byl odsouzen na 18 měsíců vězení za výrobu a šíření letáků o pohřbu Jaroslava Seiferta. Přitom informace o pohřbu, byť velmi stručné, se objevily v oficiálních médiích včetně televize. Do Teplic tehdy přijely desítky estébáků, probíhalo zběsilé vyšetřování, osm velkých výslechů Pavla, došlo i na rekonstrukci ohořelých blán, přes které letáky tiskl. Otřesný je také příběh Andrey Bredlové, studentky teplické zdravotní školy. Se dvěma kamarády hodili kámen do okna budovy okresního výboru KSČ a v parku povalili sochu Klementa Gottwalda. V sedmnácti letech byla v roce 1988 nepodmíněně odsouzená na deset měsíců. Z dostupných dokumentů a svědectví pamětníků je zřejmé, že soudci vynášeli tyhle rozsudky bez uzardění.
Velká část vaší autorské tvorby se týká sametové revoluce, jak vy sám vzpomínáte na rok 1989? A jak se tyto vzpomínky promítají do jednotlivých filmů?
Moje vzpomínky na rok 1989 a celá osmdesátá léta do mých filmů pochopitelně vstupují, v případě tohoto posledního dokonce přímo do příběhu hlavního protagonisty. Tehdy jsem měl přátele z disentu, založil jsem malou samizdatovou edici Svíce s mottem „Lepší zapálit jednu svíčku, než proklínat temnotu“. Byl jsem také členem Kolegia pro podporu nezávislé vědy, umění a vzdělávání. A doufal, že přijde změna.
Po sametové revoluci, čas od času, zpravidla v souvislosti s konkrétní veřejně známou osobou, se diskutuje o vstupu lidí do komunistické strany právě v osmdesátých letech. S tím mám osobní zkušenost. Když jsem v roce 1985 končil studia nového vysokoškolského oboru elektronické počítače, byl jsem vedoucím katedry zřejmě označený za dobrého programátora, a proto za mnou přišli dva pánové z podniku zahraničního obchodu s nabídkou prý zajímavé pozice, s možností práce s nejmodernější technikou a cestování do zahraničí včetně kapitalistické ciziny. Tak nějak mimochodem zmínili, že bych samozřejmě musel vstoupit do komunistické strany, ale že jde jen o formalitu. Řekl jsem jim, že něco takového nepřipadá v úvahu. Tím to skončilo. Tak jednoduché to bylo. Mohl jsem si vybrat. Žádný postih nenásledoval, jen jsem zkrátka nebudoval kariéru.
Co je pro vás v procesu tvorby nejtěžší?
Vizuální forma všech třech filmů vážících se k roku 1989 je specifická, přinejmenším v české tvorbě výjimečná. Všechny použité obrazové materiály jsou dobové, pocházejí z nejrůznějších zdrojů. Z domácích videí, soukromých fotografických alb, z oficiálních médií, z materiálů státní bezpečnosti apod. Musí být vybrané tak, aby bylo vyprávění příběhu hlavních protagonistů věrohodné. Jinak řečeno daný příběh potřebujeme přesvědčivě obrazově ztvárnit prostřednictvím dobových materiálů. Spoustu času tak věnujeme rešerším, stává se, že potřebný konkrétní materiál hledáme několik dní. A tak si občas říkáme, že by bylo jednodušší potřebný záběr nově natočit než ho najít. Rešeršování je časově náročné, ale zároveň zábavné. Dají se nalézt skutečné perly.
Co dalšího vás na přípravě dokumentu baví?
Napínavé je hledání lidí, kteří mohou podat osobní svědectví. Mluvili jsme například s maminkou Zbyška Jindry, šestnáctiletého učně přezdívaného Oněgin, který svolával v Teplicích na 11. listopad 1989 první velkou demonstraci, byl okamžitě zadržen a při výslechu ještě před konáním demonstrace, teď cituji z policejního protokolu „se k jednání přiznal a je nadále přesvědčen, že jednal správně a že lidé přijdou vyjádřit svoji nespokojenost”. Tomu říkám odvaha a víra ve vlastní úsudek. Podařilo se také najít paní, která v teplickém městském rozhlase četla hlášení o smogové situaci s doporučením, aby lidé nevycházeli ven. Při podobných pátráních máme vždycky radost, když se potvrdí, co jsme slyšeli již od někoho jiného, jednotlivé dílky skládačky tak do sebe postupně zapadávají.
V čem je specifická tvorba filmu, jehož cílovou skupinou jsou žáci a studenti?
Cílová skupina je určující pro zvolenou formu zpracování, tedy pro způsob, jak příběh vyprávět. Film musí mladé lidi bavit. „Mluvící hlavy” sedící dlouhé minuty před kamerou v mých filmech nenajdete. I závažná témata je možné podávat mladým lidem atraktivně. Hlavní protagonisté posledního i předchozích filmů jsou jejich vrstevníci. Náctiletí diváci se na ně dokáží napojit. Hledají souvislosti a mnozí si jistě pokládají otázku, jak by se v podobné situaci zachovali oni sami. Vždy volím strukturované vyprávění, kvůli orientaci diváka a srozumitelnosti zprostředkovávaného příběhu. V předělech využívám krátké animované pasáže.
Že uvedený přístup funguje, potvrzuje i to, že moje starší filmy 1989: Z deníku Ivany A. a 1989: Z dopisů psaných přes železnou oponu jsou nejpřehrávanější na našem portále. Z toho mám samozřejmě radost. Vyučující je svým žákům pouští proto, že vidí, jak na ně reagují, že vyvolávají zájem a především otázky, které startují debatu.
Jak hodnotíte zájem mladé generace o témata naší nedávné historie?
I když poměrně často zaznívá, že mladé lidi historie, zejména ta nedávná, nezajímá, naše zkušenosti i realizované výzkumy nic takového nepotvrzují. Samozřejmě část mladých lidí zájem nemá, ale většina říká, že o té době se chce dozvědět více. Zároveň sebekriticky přiznávají, že jejich znalosti nejsou dostatečné. Nevyčítejme to ale mladým lidem, to by bylo pokrytecké. Ještě mnoho let po listopadu 1989 končil na řadě škol výklad dějepisu druhou světovou válkou. A někde to bohužel platí dodnes.
