Co nás čeká a nemine v roce 2025

Nadcházející rok, gregoriánského kalendáře 2025, židovského 5785 a muslimského 1446, zřejmě nebude „žádná nuda“. Bude to start velkých změn, přičemž zřejmě ne vždy k lepšímu, a nemyslím tím jen blížící se podzimní volby do Sněmovny.

Válečné konflikty za humny – na Ukrajině a na Blízkém východě, budou podivnou kulisou oslav letošního 80. výročí ukončení největší války ve světových dějinách, na jejímž konci si vítězové i poražení slíbili, že nic podobného se již nesmí opakovat.

Nejen Mnichov, ale i Jalta

V souvislosti s úvahami o tom, jak by měl vypadat spravedlivý mír pro Ukrajinu, bychom si měli připomenout i 80. výročí únorové konference „Velké trojky“ (USA, Velké Británie a SSSR) v Jaltě, kde bylo o osudu střední Evropy rozhodnuto „o nás bez nás“ na dlouhých 45 let.

Osmdesáté výročí se bude speciálně týkat i Roztok, a to vzpomínkou na příjezd tzv. transportu smrti na roztocké nádraží 29. dubna 1945. Podobných děsných transportů smrti byly na konci války desítky, ale ne všechny mají i pozitivní epizodu, k jaké došlo v našem městě – spontánní akci na podporu (a částečné osvobození) vězňů. Této události se budeme více věnovat v dubnovém čísle.

Město v slzách

Myslím si, že bychom se měli připojit i k pietní vzpomínce na ničivé „přátelské“ bombardování českých měst, včetně Prahy, na samém konci války. Zejména pak Kralup nad Vltavou 22. března 1945, které se tehdy staly válkou nejpostiženějším středočeským městem. Teprve teď, po osmdesáti letech, se začíná definitivně zacelovat válečná jizva v samém centru města, vychýlená věž kostela ale bude tuto velikonoční tragédii navždy připomínat (časem třeba i důstojný památník obětí).

Cílem útoku byla (již tehdy nefunkční) ropná rafinerie a výrobna benzinu pro wehrmacht a také strategicky významné seřaďovací nádraží. V 11:45 byl vyhlášen letecký poplach, o 45 minut později nad městem rozpoutalo v osmi vlnách 124 letadel hodinové peklo, při němž zahynulo 145 civilních obyvatel Kralup a 100 vojáků wehrmachtu.

Většina lidí se sice stačila ukrýt do sklepů, ale ty je většinou neuchránily před ničivými důsledky bombardování, např. v krytu u nádraží zahynulo 45 osob. Pokud nezemřeli v přímém důsledku explozí tříštivých bomb, udusili se zavaleni sutinami. V jedné minutě zahynuly celé rodiny, např. rodina Váchova – prarodiče, rodiče a všech pět jejich dětí, či pětičlenná rodina Jandova.

Mezi obětmi byla i dvacetiletá Božena Košťálová z Roztok, když dům, v němž se ukryla, dostal tři zásahy. Vzhledem k tomu, že měla krátce před svatbou, její velmi emotivní pohřeb připomínal spíše průvod 46 družiček oblečených do svatebních bílých šatů.

Poškozeno bylo téměř tisíc obytných domů, 117 jich bylo zcela zničeno. Zasaženo bylo 16 veřejných budov, včetně nádraží, gymnázia a knihovny.

Šlo přitom o zcela zbytečný masakr, protože zásobníky s benzinem se podařilo velmi přesně zasáhnout už v první vlně náletu. Město ovšem zahalil černý hustý dým, v němž piloti ztratili orientaci a vysypali tak bomby nad městem v podstatě naslepo, protože s jejich nákladem se nemohli vrátit na své italské základny. Část bomb shodili i na Neratovice, kde zahynulo 52 osob, dále na Lobeč a Lobeček. 

České země – zbrojovka Říše

Bombardování Protektorátu Čechy a Morava ango-americkými leteckými svazy na sklonku roku 1944 již efektivně ničilo výrobní sílu českých průmyslových závodů, které byly součástí zbrojní výroby Říše – viz např. předvánoční nálet na plzeňskou škodovku (130 mrtvých a 240 zraněných civilistů).

Ta se stala posléze cílem několika dalších zničujících náletů na jaře roku 1945, které měly definitivně ochromit německé zbrojní kapacity. Znamenaly ovšem i devastaci základní městské infrastruktury a vysoké ztráty mezi civilním obyvatelstvem.

Zejména poslední nálet 25. dubna (66 civilních obětí), kdy válka již byla rozhodnuta a bojovalo se v centru Berlína,  vyvolal pochybnosti o jeho účelnosti (a byl také po Únoru 48 zneužíván komunistickou protiamerickou propagandou).

Nejsmutnější Popeleční středa

Na Popeleční středu, v den hlubokého postu, si křesťané sypou na hlavu popel se slovy: „Pamatuj, že jsi popel a v popel se zas obrátíš“. Jak symbolické to bylo pro Pražany v den 12. února 1945. Tehdy, v pravé poledne, zažila Praha první zničující nálet.

Zřejmě šlo o navigační omyl 62 amerických bombardérů, které za špatné viditelnosti shodily 152 tun bomb místo na Drážďany na centrum Prahy. K záměně přispěla i podobnost údolí Vltavy s drážďanským Labem. Následky byly fatální – 701 mrtvých a 1184 zraněných civilních obětí. Zničen byl i Emauzský gotický klášter Na Slovanech a desítky měšťanských domů. Škody nastaly nejen přímým zásahem, ale i tlakovou vlnou explozí.

V následujících dnech, 13.–15. února 1945, byly kobercovými nálety vymazány z mapy saské Drážďany, jejichž vojenský, strategický význam byl tou dobou již marginální. O život zde přišlo nejméně 25 tisíc, spíše však 35 tisíc lidí, a to nejen místních obyvatel, uprchlíků před blížící se východní frontou, ale i mnoha totálně nasazených dělníků z okupovaných zemí, včetně Česka. Záře z požáru města byla viditelná až do Kralup! Šlo o akt pomsty, který i W. Churchill označil za válečný zločin.

Krvavá Květná neděle

 Z hlediska materiálních ztrát byly ještě horší následky náletu amerických bombardovacích svazů, na Květnou neděli 25. března, které z Itálie tentokrát již cíleně zamířily na průmyslové předměstí Prahy – Vysočany (ČKD), Libeň (Auto Praga), Holešovice, Letňany (Aero), a také kbelské letiště, kde bylo zničeno 88 letadel Luftwaffe a 53 jich bylo poškozeno.

Úmyslně byla pro nálet zvolena neděle, kdy byly továrny minimálně obsazeny pracovníky. Přesto byly následky hrozivé – v Praze 253 civilních obětí, ve Kbelích 126, v Satalicích 62, ve Vinoři 54, v Čakovicích 26, v Kyjích 14 a v dalších okolních obcích.  Přímý zásah dostal také uprchlický tábor ve Vinoři.

Do rámce této likvidace průmyslového potenciálu Protektorátu zapadá i nálet na Kralupy nad Vltavou 22. března 1945.

Smutná tečka den po válce

Smutnou tečkou za nesmyslným zabíjením bylo bombardování Mladé Boleslavi a také Roudnice nad Labem, Mělníka, Litoměřic, Úštěku a Dubé 9. května 1945, tedy fakticky den po kapitulaci Německa.

V těchto případech se ale bomby sypaly na hlavy prchajících vojáků wehrmachtu a německých civilistů, ale i nic netušících jásajících obyvatel, ze sovětských letadel. Zatímco Češi nadšeně mávali v Mladé Boleslavi ruským letadlům, spustilo se nesmyslné peklo.

Byl zasažen polní lazaret i autobus plný běženců, a ovšem zahynulo i 150 místních obyvatel. Rozkaz k této „vyčišťovací“ akci na podporu „Pražské operace“ dal velitel 1. ukrajinského frontu Rudé armády maršál Koněv. Přitom i v Praze německá armáda kapitulovala již 8. května. Až do roku 1990 byly okolnosti tohoto tragického incidentu ve veřejném prostoru zamlčovány.