„Dívám se kolem sebe a žasnu,“ říká Stanislav Boloňský

Rozhovor se Stanislavem Boloňským u příležitosti jeho výstavy fotografií Pozdní sběr v kavárně Vratislavka k jeho 75letému jubileu.

Co pro vás znamená fotografovat krajinu?

Já do krajiny promítám i nějaký svůj osobní pocit, to je stěžejní. Není to pro mě jen estetická záležitost, barevné a světelné proměny, perspektiva. Ctím sice klasickou kompozici a skladbu obrazu, jak jsem to se naučil na grafické škole a později na FAMU, ale musí v tom být další přidaná hodnota, která se do obrazu té krajiny promítne. Nehledám velkolepé scenérie, dívám se kolem sebe a spíš zachycuji všední místa a situace, které lidé obvykle míjí.

Jak jste se k fotografování dostal?

Fotografie mě chytla už v mladém věku. S primitivním foťáčkem a malou zkušeností jsem se přihlásil na grafickou školu a vyšlo to. Zprvu jsem zkoušel i živou fotku, různé sportovní reportáže, chvíli jsem si tím přivydělával ke svému chudému středoškolskému rozpočtu. Teprve později, pod vlivem profesora Josefa Ehma, jsem našel cestu ke krajině.

Předmětem mojí diplomové práce na FAMU se stala nostalgická krajina Tichého údolí, v té době se zpustlými, neupravenými zahradami a vilami, které se postupně rozpadaly a živelně se jich zmocňovala příroda. 

To je jedna z černobílých fotografií na výstavě. Najdeme tu i barevné fotky z posledních let, co je jejich společným prvkem?

Baví mě fotografovat i civilizační krajinu a stopy člověka v ní. Když vznikala skládka v Úholičkách – to byla úplná surrealistická performance, kterou jsem vystavil na Czech Press foto.

Na výstavě jsou místa z Roztok i z daleka, ale pojí je stejné téma. Pořád nacházím to samé, ať jsem tady, nebo 2000 km od domova… něco nevratně končí; není to na první pohled vlastně hezké, oprýskané plechy, praskliny v asfaltu, uvadající vegetace – taková krása ošklivosti. Půvab v samotném závěru existence. Věci, které si krajina bere zase zpátky, zmocňuje se jich jako součásti nějaké nové reality. Připadá mi zajímavé, jak se cizorodé prvky najednou stanou integrální součástí krajiny. Ten nekonečný cyklus života je nádherný i neúprosný zároveň.

Stane se vám někdy, že tam některý divák vidí totéž, co vidíte vy?

Docházím k tomu, že spíš ne. Říkám, že obecný vkus je zpravidla 100 let za avantgardou. V tomhle musí být autor trochu sobecký, nepodbízet se divákovi, nejít mu příliš naproti. Tvorba má být vnitřně autonomní. Pak je tu samozřejmě nebezpečí, že autor zůstane nepochopen – ale to je riziko podnikání.

Každý okamžik pořízení snímku je svým způsobem neopakovatelný. U krajiny je změna samozřejmě méně dramatická než u epického děje, tam je ta jedinečnost absolutní – ale ani u krajiny nevstoupíte dvakrát do téže řeky.

Několikrát jste zmínil, že mnohé z vašich fotek působí na diváky tesklivě, pochmurně. Vnímáte to tak i vy sám?

Často ano. Když si otevřu šuplík a jen tak v něm listuju, oživí se mi vzpomínky, pocity, co jsem měl v ten moment snímku… i ten životní pocit.

Volnou tvorbu nelze dělat „jen tak mimochodem“, to vás nic nenapadne. Ale když vás v životě něco doběhne, zkříží vám cestu, váš způsob vidění se najednou změní. Vidíte věci v jiných proporcích, v jiném světle. Objevujete to, co prožíváte. Svět je takový a člověk se s tím musí nějak vyrovnat. Je tu např. černobílá fotografie přírodní scenérie ze Sedlce, vzpomínka na chvíli, kdy jsem se loučil s maminkou…

To je hodně silná fotka.

A další příklad toho, jak si krajina bere věci zpátky. Ten tajemný kout u řeky ale zmizel při povodni 2002. Teď tam najdete jen tuctový parčík.

Kdo vás v uměleckém životě nejvíc ovlivnil?

Z hlediska fotografie mě z počátku velice ovlivnil Josef Sudek. Měl úžasně autentický projev. V první světové válce přišel o ruku, nějak se s tím hendikepem musel vyrovnat. Byl to velký samorost, a to se silně projevilo i v jeho díle. A pak samozřejmě generace moderny 20. a 30. let, tzv. nová věcnost, Eugen Wiškovský nebo Jaromír Funke – ten taky fotil krajinu a civilizační prvky, které si příroda bere zpátky. Vnímal jsem i proudy, co tu byly v dalších desetiletích – ale nikdy jsem se neutrhl k popření formy, k ignoranci kompozičních principů. Nikdy jsem nebyl součástí nějakého módního trendu či skupiny.

Jaký byl váš další vývoj?

Po maturitě jsem pracoval v roztockém muzeu, měl jsem čas i prostor se věnovat volné fotce.

Na grafickou školu jsem se po letech vrátil jako pedagog, pracovně jsem to kombinoval s fotografováním architektury pro publikace, propagační materiály, pohlednice. Dějiny umění mě už na škole hrozně bavily. Tady se to potkalo. Znovu jsem navázal kontakt i s muzeem, když tam byla Táňa Pekárková –  ta dovedla z nás fotografů vytáhnout spoustu zajímavých věcí. Bohužel všechno vzala voda při povodni v roce 2002.

Osm let jsem byl na volné noze – to byla zajímavá zkušenost, i když dost tvrdá. V 90. letech se tím dalo uživit, zároveň to byla jízda na tygru: tři měsíce nemáte do čeho píchnout a vzápětí nevíte, kam dřív skočit. V té době jsem ale prakticky přestal dělat volnou fotografii, neměl jsem na to kapacitu. Vrátil jsem se k tomu, když jsem zabředl do komunální politiky. Bral jsem to jako takovou nutnou kompenzaci, duševní hygienu, abych tak řekl.

Prostřídat to racionální rozhodování senzitivním pohledem na město.

Ano. Hodně jsem fotografoval tady v Roztokách a nejbližším okolí. Až jsem si ze sebe dělal sám legraci, že mistr neopouští svůj ateliér. Taková legrační historka: Vzpomínám si, jak jsme byli kdysi s dětmi na dovolené na Vysočině. Já povídám – musíme se podívat do Kameniček, kde vznikl ten Slavíčkův mistrný obraz. Nemohli jsme to najít, pak přijdeme k jeho domu, před ním nějaký zarostlý kačák…a za ním ty slavné břízy. Paty nemusel vystrčit z domu, a takové dílo! Není třeba cestovat bůhvíkam, zajímavé momenty jsou všude kolem nás.

Používáte raději analog, nebo digitál?

Většina fotografií na výstavě je už digitálních. Ale kdyby bylo na mně, klidně bych zůstal u analogového zobrazování. Já si to uměl zvětšovat sám, i ty velké formáty. Měl jsem na to doma laboratoř, všelijaké speciální vývojky, měl jsem to chemicky promakané – zeslabovače, zesilovače, tónovače. Černobílou fotku (negativ/pozitiv) jsem opouštěl nerad. I barevné fotografie jsem si zpočátku vyvolával sám, ale je to strašně náročné na přesnost lázní, dodržování teplot, pH. To je v podmínkách domácí laboratoře extrémně obtížné. A řada chemikálií byla karcinogenních. Tak jsem –  trošku neochotně – přešel na digitál.

Myslím ale, že analogová fotka je taková prostorovější, dá se s ní úplně jinak pracovat. A byl to i jiný způsob práce, žádné početné série jednoho záběru. Teď jsem hledal starou fotku žalovské cihelny, vytáhl krabičku původně pro 10 barevných filmů – byla na ní cenovka 500 Kčs. A to byly tehdy úplně jiné peníze! Naexponoval se záběr, jeden nebo dva jako záloha, a jelo se do laboratoře. Než to přinesli zpracované, tak to byl někdy solidní stres a velká nejistota.

Vychoval jste velkou řadu fotografů, fotí i váš vnuk. U nich už je digitální fotografie standard?

Většinou ano. Ale někteří, zejména pro výtvarnou fotografií galerijního typu, používají analog dál. Je pro mě trochu zklamání, jak se vyvíjela výuka fotografie na grafické škole po mém odchodu. Začal zde převažovat podivně rychlokvašený „umělecký“ názor. A úplně se zahodilo řemeslo. To bylo pro mě hodně smutné zjištění. Mimochodem i Sudek říkal, že fotografie je hlavně řemeslo.

Má být fotografie kombinace umění a řemesla?

Určitě. U někoho převažuje víc řemeslo, u někoho kumšt. Například mnozí z mých žáků, kteří jsou uznávanými autory, se živí tím, že fotografují umělecké předměty, obrazy, sochy, a jsou v tom špičkoví. I ve volné tvorbě základy řemesla mít prostě musíte. U digitálu se dá leccos dodělat v počítači, ale (ne)znalost kompozičních pravidel v počítači nedoženete. Potřebujete znát základy, svoboda tvorby ani uměleckého vnímání tím neutrpí.

Svoboda je pro vás asi velká hodnota, že? V tématu volné krajiny, v politice, nezávislosti na uměleckých skupinách.

Obrovská. Ale také mě to vždycky limitovalo. Politika je bohužel založená na vůdcovském principu, na velké loajalitě, a to mi nikdy nesedělo. Jen sleduju, jak se některé věci, které jsme za komunistů nenáviděli, obloukem vrací zpátky, např. ta slepá stranická disciplína. Svobodná, věcná diskuze se začíná omezovat.

Po revoluci jsem měl šanci získat vysokou funkci ve státní správě, kdybych přistoupil na tuhle hru. Byla to doba „neomezených možností“, ale tohle jsem neuměl, ani nechtěl, možná jsem se toho i lekl. Nikdy jsem se nezbavil, alespoň doufám, určité formy sebereflexe.

A jaká je sebereflexe v tvorbě? Kam se posunul Stanislav Boloňský?

To je otázka, na kterou si zatím nedokážu odpovědět. Některé mé současné fotografie mi (pocitově) připomínají snímky z mých začátků, jako bych se k nim obloukem života vracel. Kdybych se měl věnovat umělecké tvorbě opravdu naplno, asi bych nemohl mít normální, šťastný soukromý život. Tvorba je vášeň, která vás naprosto pohltí a ovládne jako droga. To je jako oheň a voda. Rád bych zkusil ještě něco trochu jiného, než vidíte na výstavě – ale k tomu potřebuju čas a soustředění, přetočit si myšlenkové závity. Na to si nemůžete jen tak odskočit z radnice, musíte tomu dát úplně všechno, veškeré nasazení.

Výstava je k vidění do konce února ve Vratislavka café.

Tereza Kněžourková