Václav Dolejší 
Asi mnozí znáte Zvonokosy, nejslavnější román francouzského autora Gabriela Chevalliera. Příběh z malého fiktivního města, kde se kvůli výstavbě veřejného záchodku obyvatelé rozhádali a rozdělili na dva nesmiřitelné tábory: Záchodobijce a Záchodomilce.
Vtipný román je u nás populární mimo jiné díky vynikajícímu překladu legendárního Jaroslava Zaorálka z Roztok. Kdyby dnes žil, nemusel by překládat, ale klidně by si mohl zkusit podobný příběh napsat sám.
Souboj roztockého obyvatelstva by se vedl o Pohodu, což je malá hospůdka u autobusové zastávky na Tyršově náměstí. Radní se rozhodli ke změně. Chtějí, jak vysvětlili, „kultivovat prostředí“ u nejfrekventovanější zastávky ve městě.
Možná byste řekli drobnost – a ejhle, tímto krokem radnice rozdělila lidi na dva tábory: Pohodomilce a Pohodobijce.
Kvůli zjednodušení a srozumitelnosti buďme co nejvíc stereotypní. Pohodomilce představuje postava staršího muže, říkejme mu „strejc v montérkách“. Pohodobijce pak mladší žena, označme ji jako „biomatku“.
Strejc v montérkách: „Takže když něco funguje a má to tradici, jako tady naše milovaná Pohoda, tak to musíme zrušit, jo?!“
Biomatka: „Já si nepřeji, aby naše děti čekající na autobus musely koukat na opilce, kteří tady od božího rána chlastaj pivo!“
Strejc v montérkách: „Aha, jo takhle. Tak paninka si chce dát italské latéčko a francouzský koláček – a český národní nápoj ji nevoní! To máte v Roztokách těch hogo fogo kavárniček jako málo?!“
Biomatka: „Pro mě za mě, klidně si lemtejte to pivo od rána do večera, celej týden! Jen to nemusíte dělat na hlavním náměstí před zraky všech!“
Strejc v montérkách: „Jo tak vy se štítíte lidí v montérkách? A víte, že Pohoda je poslední lidový podnik ve městě, že my už vlastně nemáme kam zajít?“
Biomatka: „To vám neberu. Mě vadí, že tu je nepořádek! Tenhle domek má především fungovat jako veřejné záchodky. O jejich existenci buď lidi ani nevědí, nebo se sem mezi vás bojí chodit!“
Strejc v montérkách: „A víte vy vůbec, kdo asi tak ty záchodky stavěl? Já tady s chlapama. V osmdesátých letech. V akci Z, prosím pěkně. Těmahle rukama. Už víme?“
Biomatka: „Milej zlatej, těmito nostalgickými řečičkami mě rozhodně nedojmete. Prostě se smiřte s tím, že je jiná doba a lidé si autobusovou zastávku představují trochu jinak než jako nálevnu.“
Strejc v montérkách: „Paninko, my sem chodíme dlouhé roky pořád stejná parta, jsme taková rodina. Tady se ničeho a nikoho určitě bát nemusíte. Na vašem místě bych se víc bál tamhle naproti u Academicu, kde se každou chvíli mladí perou, když jsou z bowlingu.“
Biomatka: „To mi taky vadí, nemyslete si. Ale to se děje v noci, zatímco vy tady s pivem vysedáváte od rána do večera!“
Strejc v montérkách: „Víte co, ať se tady nehádáme před ostatními. Pojďte se radši podívat dovnitř ať vidíte, že to není žádnej pajzl, jak si myslíte.“
Biomatka: „A mají tam flat white a nějaký quiche?“
