Věřejnost 
Debata s Janem Trachtou, jenž pracuje na Klinice dětské chirurgie v pražském Motole, proběhne ve čtvrtek 12.10. od 19h ve Vratislavce. Lékař zachraňoval životy třeba v troskách budov poničených válkou nebo zemětřesením. Jako dětský chirurg byl se zdravotnickou a humanitární organizací Lékaři bez hranic zatím na dvanácti misích.
Ze svých zážitků z práce v Africe a na Haiti napsal knihu Tichý dech, za kterou získal cenu Magnesia Litera. Na následujících řádcích vzpomíná na jednu z posledních misí v Libérii, kde na jediné dětské chirurgii v zemi vedl během měsíce stovku operací.
Děti v Libérii často umírají na něco, co by u nás lékař dokázal snadno vyřešit. Proč tomu tak je?
V celé zemi chybí primární péče, tzn. praktičtí lékaři, kteří by byli alespoň základním způsobem vycvičení a dokázali poznat tu patologii, kterou dítě má, včas. A včas to dítě odeslali do nemocnice. Realita ale vypadá tak, že se k nám tito pacienti dostanou pozdě a kvůli tomu už se v řadě případů nedá nic dělat.
Nemocnice v hlavním městě Monrovii, kterou provozují Lékaři bez hranic, je jediná dětská chirurgie v Libérii. Přitom děti tvoří v zemi s pěti miliony obyvatel asi 40 procent populace. Proč tomu tak je? Chirurg zvyklý operovat dospělé, nezvládne operovat děti?
Dospělí chirurgové neumí operovat děti v celém rozsahu proto, že platí taková stará poučka, že dítě není zmenšený dospělý. Děti mají úplně jiné problémy než dospělí, mají často vrozené vady, které vyžadují rekonstrukční výkony – například vytvořit někomu konečník, našít někomu jícen, kde velká část toho jícnu chybí, nebo někomu vytvořit nový měchýř ze střeva. To jsou docela velké rekonstrukční výkony, ve kterých dospělí chirurgové nejsou vůbec školeni. U novorozenců a kojenců se dospělý chirurg dokonce i bojí, protože to vyžaduje úplně jiné nastavení mysli a rukou. Je to velmi drobná práce, kdy často operujete na dvou, třech centimetrech čtverečních. Často tedy odmítnou to dítě operovat – pak to dítě zemře, nebo je poškozené celý život – anebo ho odoperují, ale nedostatečně, a to dítě pak může mít trvalé následky.
Naopak to ale funguje? Ty jako dětský chirurg na misích přece operuješ i dospělé.
Většinou, díky tomu, že řada dětských pacientů už prošla pubertou a je jim, alespoň v Čechách, 17, 18 let, tak jako dětští chirurgové jsme zvyklí si poradit i s dospělým tělem.
Stalo se, že jsi na misi operoval něco poprvé?
Spoustu věcí jsem tam operoval nebo léčil nově, například zlomeniny. Tady v Motole děláme traumatologie minimálně, takže jsem si studoval různé tipy zlomenin – jak je fixovat, jak je zavěsit třeba dislokovanou zlomeninu předloktí jsem vázal na prsty a v tahu věšel na infuzní stojany tak, aby je správně reponoval, čili ty kosti srovnal do osy a pak na to nakládal sádru.
Všichni tak nějak víme, že ne vždy operace skončí dobře. Ty jsi ale ten, kdo to prožívá přímo na sále. Navíc máš sám tři děti. Jak se s tím vyrovnáváš, když ti dětský pacient zemře pod rukama?
Ono to většinou není tak dramatické. Dětští pacienti většinou neumírají pod rukama, když už jsou v kritickém stavu a jsou schopni podstoupit operaci, tak většinou zemřou až po výkonu. Dítě, které operaci primárně nemůže přežít, není operováno. To je obecný lékařský úzus, že se dítě musí stabilizovat natolik, aby operaci přežilo. Takže těch, co zemřou na stole, je úplné minimum a musí jít o nějakou dramatickou situaci – nezastavitelné krvácení, těžký úraz apod., kdy nejde jinak než toho pacienta okamžitě otevřít a to krvácení zastavit. Ale je pravda, že někdy jsem smutný, když vidím děti, které jsou zhruba stejně staré jako ty moje. Mám takové mrazení. Pomáhá nadechnout se a říct si, že tady nejde o mě a o moje pocity, ale o to pomoct tomu dítěti a udělat pro něj maximum možného.
Co pro tebe znamená jezdit na mise? Byl jsi už na jedenácti nebo dvanácti misích, jsi jeden z nejaktivnějších spolupracovníků Lékařů bez hranic v Česku a na Slovensku.
Znamená to moji lásku k Lékařům bez hranic (smích). Ne, opravdu, my máme s Lékaři bez hranic velmi intenzivní a intimní vztah. Ze začátku jsem se do té organizace zamiloval, pak jsem ji začal mírně nenávidět, když jsem zjistil, že není dokonalá, a časem jsme se srovnali. Už se vzájemně akceptujeme se všemi chybami. Tohle dlouhodobé manželství mi naprosto vyhovuje. Skutečně si myslím, že je to skvělá organizace, která za ty peníze, které vybere od dárců, dokáže udělat nejlepší možnou práci v terénu. Proto rád jezdím s nimi, protože tam opravdu fakticky někomu pomáháme.
Nikola Kaňovská Tenevová, tisková koordinátorka Lékařů bez hranic
FB link: https://fb.me/e/1yUGTCLJ2
