Levohradecké memento

V minulém čísle jsem se v článku o žalovském posvícení velmi stručně zmínil o historii levohradeckého kostela.

Považuji za důležité připomenout ještě jedno kulaté jubileum, které se k tomuto kostelu a hradišti váže a které by nemělo upadnout v zapomnění. V říjnu to bylo rovných 50 let, kdy byl tomuto historickému místu přiznán statut Národní kulturní památky a ovšem – kdy také došlo k pokusu státní moci znásilnit ho pro potřeby komunistické propagandy.

Národní kulturní památka, ale…

Přiznání statutu Národní kulturní památky Levému Hradci bylo iniciativou tehdy Oblastního (dnes Středočeského) muzea v Roztokách. Mělo znamenat výraznou finanční podporu notně zanedbanému areálu, který již třicet let, po skončení systematického archeologického výzkumu Dr. Ivana Borkovského, žil z podstaty. Druhou stranou této mince ale mělo být přetvoření či spíše znásilnění Levého Hradce v duchu marx-leninské ideologie na megalomanský památník počátků české státnosti.

Počátky českého státu nebo moravské provincie?

Již samotné ztotožnění Levého Hradce s počátky českého (suverénního) státu neodpovídá zcela historickým skutečnostem. Bořivoj, první historicky doložený kníže z rodu Přemyslovců, ovládal ze svého levohradeckého hradiště jen samotné jádro dnešního Středočeského kraje.

Významné mocenské centrum bylo v Čechách např. i ve (Staré) Kouřimi (viz poznámka v boxu). Proč si moravský Svatopluk vybral za svého zástupce v Čechách zrovna Bořivoje a ne kouřimského knížete, nevíme. Bořivoj nebyl suverénním vladařem, ale vazalem podřízeným Velkomoravskému knížeti, jakýmsi jeho místodržícím ve (středních) Čechách. Ovšem i Velká Morava, spojená s mnoha národními mýty, byla podřízena Franské říši.

Opravdovými zakladateli rané české státnosti byli až synové Bořivoje a (sv.) Ludmily Spytihněv a Vratislav a zejména pak jejich vnuci (sv.) Václav a Boleslav I., kteří však již vládli z Pražského hradu.

Ambivalentní výročí

Materiál nazvaný Ideový a investiční záměr vybudování a využití NKP Levý Hradec projednal školský a kulturní výbor ČNR dne 16. října 1974 a doporučil Ministerstvu kultury ČSR, po předchozím projednání městským výborem KSČ a Městským národním výborem v Roztokách, k realizaci. Navazoval údajně na myšlenku rekonstrukce hradiště formulovanou hned po válce prof. Zdeňkem Nejedlým. Jakkoliv byl „rudý děda“ Nejedlý bezmezně oddán novému Poúnorovému režimu, takovou šílenost snad nemohl vymyslet.

Záměr předpokládal asanaci hradiště (zbourání hostince a fary, vyvlastnění dalších nemovitostí), zrušení a přenesení hřbitova, odsvěcení kostela sv. Klimenta a jeho přeměnu na hudební a výstavní síň. Na ploše bývalého hradiště měl být vybudován památník české státnosti s plastikami knížecí družiny a lidu (?), sadové úpravy s obvodovými komunikacemi.

Jakoby nestačil střízlivý žulový obelisk od Hedviky Zaorálkové na hromadném hrobě obětí transportu smrti, bylo navrženo zde vybudovat mezinárodní památník boje proti fašismu. Hlavním objektem se ale měl stát rozlehlý amfiteátr pro shromaždiště lidu u příležitostí politických výročí, s plastikou Apoteózy české státnosti s drobnými plastikami znázorňující historické boje a události. Takový malý Jurský park po česku.

Ideový záměr a smysl celé monstrakce je zřejmý z důvodové zprávy. V ní se doporučuje, aby k 30. výročí osvobození Sovětskou armádou (1975) byla výstavba slavnostně zahájena položením základního kamene a vysazením lípy na hradišti za účasti předních stranických a státních představitelů. Nicméně navržený harmonogram realizace ukazuje již na první pohled na naprostou neznalost legislativního prostředí, neboť i v socialistické republice platily zásady archeologické ochrany. Jen plošný záchranný archeologický výzkum v tak významné lokalitě by znamenal několik let zdržení. 

Zapomeňte na svatého Vojtěcha!

Výmluvná je např. i tato citace z důvodové zprávy: „Bylo by záhodno, kdyby památník plnil své kulturně politické funkce ještě před rokem 1982, tj. před výročím volby sv. Vojtěcha pražským biskupem, aby jeho otevření nemohlo být spojováno s církevními oslavami tohoto jubilea.“ K tomu je třeba dodat, že v únoru roku 1982 navštívil Levý Hradec kardinál František Tomášek a sloužil zde k tomuto jubileu mši sv. – i přes ledové počasí hojně navštívenou, ale také monitorovanou StB.

Naprostým úletem byla snaha cenný archeologický terén (jen částečně dosud prozkoumaný) zastavět obřími stavbami, čímž by došlo k jeho nevratnému zničení. Přímo svatokrádežná byla snaha odsvětit kostel sv. Klimenta, který je symbolem přijetí křesťanství v Čechách. Ale nejvíc mě šokoval souhlas roztockých i žalovských soudruhů s likvidací hřbitova, kde leží kosti jejich předků, rodičů a prarodičů.

Uvědomělý dělník a rolník do hospody nechodí!?

Nesmyslné bylo i zbourání levohradeckého hostince, který krátce předtím prošel podle pamětníků rozsáhlou vnitřní adaptací (např. nové podlahy v sále). Navíc po roce 1948 v Žalově zaniklo několik dalších restaurací, takže levohradecký podnik byl posledním zdejším občerstvovacím a společenským zařízením tohoto druhu.

Scházívali se zde žalovští baráčníci, provozovaly se zde tzv. nedělní „taneční čaje“ k nimž vyhrával orchestr Václava Krásného, hrálo zde ochotnické „Krejčíkovo lidové divadlo“. Venkovní kuželník pod kaštany byl zas oblíbenou zábavou žalovských chasníků. Hostinec byl nakonec v roce 1978 jedinou obětí tohoto záměru, na ostatní zřejmě nebyly peníze, nebo se přeci jen někomu rozsvítilo v hlavě.

Když se mi tento třeskutý materiál dostal v roce 1974 do rukou, navštívil jsem s ním tehdejšího pražského arcibiskupa (oficiálně apoštolského administrátora) Františka Tomáška. Vlídně mě přijal a vyslechl a převzal od mě celou složku. Možná, že i on pak někde protestoval…

Vyhlášení NKP jako prázdné gesto

Vyhlášení Národní kulturní památky žádné pozitivní změny pro Levý Hradec neznamenalo. Gotické fresky ve vlhkém kostele dále degradovaly, až byly počátkem 90. let téměř nečitelné. Střešní krytina byla rozhašená, krov napaden dřevokazným broukem, ohradní zeď starého i nového hřbitova se rozpadala, prostor akropole byl neudržovaný, zeleň zdivočelá.  Bezradnost předlistopadového vedení města s tímto výjimečným místem ilustrovaly i oslavy 750 let Roztok, při nichž byla na Levohradeckém náměstí u památníku padlých slavnostně zasazena bříza!

Obnova Levého Hradce byla proto také jedním z prvních úkolů, který si uložilo Občanské fórum po převzetí moci počátkem roku 1990.

Stanislav Boloňský