„Lidem musím občas vysvětlovat, že nevyrábím konzervy, ale zachraňuji kus historie“

Na konci září otevřelo Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy výstavu, která nabízí ojedinělou příležitost nahlédnout pod ruce restaurátorů a konzervátorů, tedy těch, jejichž práce bývá většinou návštěvníkům skryta. Přesto je nedílnou součástí každého muzea a prezentování jeho sbírek.

O výstavě i o tom, co vše obnáší práce restaurátora/konzervátora, jsem si povídala s Michaelou Caranovou, kolegyní z oddělení konzervace sbírek a jednou z autorek výstavy Času navzdory, restaurování a konzervace sbírek.

Historie vašeho oddělení konzervace sbírek je poměrně dlouhá. Mohla bys nám ho na začátek ve stručnosti představit?

Oddělení konzervace a restaurování bylo ve Středočeském muzeu koncepčně rozvíjeno od konce 70. let 20. století. První pracoviště se zabývala restaurováním keramiky, textilu, kovu a papíru, následně i dřeva. Jedním z důležitých milníků bylo zprovoznění radiační komory v roce 1983, která je přínosem pro muzeum dodnes.

Toto pracoviště je jediným u nás, které je schopno ošetřit větší dřevěné sbírkové předměty, a využívají ho také ostatní instituce a soukromé osoby. V roce 2013 bylo poté, co v poměrně krátké době za sebou zasáhla muzeum další povodeň, rozhodnuto o přesunu všech pracovišť do vyšších pater Braunerova mlýna, kde se nacházejí dodnes. Od počátku funguje oddělení také jako metodické centrum nejen pro Středočeský kraj a pomáhá tak i institucím a jednotlivcům.

Proč jste se s kolegy z oddělení konzervace sbírek rozhodli udělat výstavu právě na téma restaurování a konzervace sbírek?

Restaurátoři jsou v pozadí téměř každé výstavy ve všech muzeích, v tom našem Středočeském jsou také do jisté míry součástí výstavního týmu. Prezentovat a vystavovat sbírky je úkolem každého muzea, ale prezentovat samotnou práci restaurátora je již složitější.

Hlavní myšlenkou bylo zviditelnit mravenčí práci, která lidstvu pomáhá uchovávat historii a zanechávat tak odkaz pro další generace.

Co zajímavého mohou návštěvníci na výstavě vidět nebo zažít?

Každé oddělení vybralo předměty, které jsou pozoruhodné svými postupy, materiály nebo ze své podstaty. Lidé uvidí, že i my používáme jak osvědčené postupy, tak i moderní technologii.

V jedné části se ocitnete v krásné dřevěné chaloupce a v druhé vám půjde o život v důsledku ozáření gama paprsky – to je samozřejmě nemožné, ale snažili jsme se o co nejdůvěryhodnější vytvoření iluze.

Budeme velmi rádi, když si každý návštěvník najde na výstavě téma, předmět, pracovní postup, jednoduše cokoliv, co ho zaujme. Bude to znamenat, že si odnese informaci o naší práci a v budoucnu už bude tušit, kolik práce, úsilí a lidí stojí za záchranou historie.

S jakými výzvami jste se potýkali při přípravě výstavy?

Každý odborník je zpravidla hluboce ponořený do své práce a podívat se na ni očima laika je skutečně složité. Stejně tomu bylo i při této výstavě. Nejtěžším úkolem bylo odpoutat se od této odbornosti a nechat si poradit zvenčí. Výstavu jsme totiž nechtěli dělat jen pro sebe a své kolegy z oboru, chtěli jsme ji udělat přístupnou pro všechny.

Nechceme návštěvníky unudit dlouhými odbornými texty, klademe proto důraz na vizuální stránku a prezentaci rozličných historických a uměleckých předmětů. Pokud by někoho toto téma zaujalo, má možnost se dozvědět více prostřednictvím QR kódů, které ho odkáží k dalším informacím.

Připravili jste také doprovodný program. Mohla bys prozradit, na co se mohou návštěvníci v nejbližší době těšit?

Ráda bych čtenáře pozvala na komentované prohlídky, kdy si budou moci výstavu nejen prohlédnout a dozvědět se něco více o naší práci, ale také se nás zeptat na cokoliv, co je zajímá. Pro návštěvníky jsou také připraveny dílny dokumentující pečlivost a zručnost u jednotlivého materiálu. Každý materiál je něčím specifický, a to se zde snažíme nabídnout k vyzkoušení. Nebudu prozrazovat nic konkrétního, ale kdo má rád překvapení, nebude zklamán a třeba ho to zaujme natolik, že se k našim nepočetným řadám restaurátorů a konzervátorů přidá.

Jaká byla tvoje cesta k tomuto krásnému povolání?

Mám ráda, když je za mnou práce vidět, takže v kombinaci se zálibou v historii je restaurování ideální varianta. Velkou přidanou hodnotou je pro mě fakt, že mohu napomoci k uchování naší historie a úcta k našim předkům se přenáší i k samotným předmětům.

Počátky mé práce coby restaurátorky odstartovala autonehoda, po které jsem se nemohla věnovat sportu. Nejde to dohromady a dodnes nevím jak, ale během půl roku jsem se „naučila“ kreslit, přihlásila jsem se na střední průmyslovou školu v Praze, kde se obor restaurování vyučuje.

A dodnes mě to nepustilo. Není nutné, aby člověk pocházel z umělecké rodiny, ale aby rodiče vnímali své děti a nenutili je chodit na školy a obory, které je vůbec nezajímají. Někdy stačí relativně krátká doba a vše se může ukázat, nebo také ne.

Popsala bys čtenářům běžný pracovní den restaurátora/konzervátora?

Práce restaurátora v paměťové instituci je dosti rozmanitá, staráme se nejen o samotnou záchranu předmětů, ale také o podmínky jejich uložení, monitorujeme prostředí a materiály.

Zahrnuje také trochu papírování v podobě restaurátorských dokumentací či objednávek přístrojů, systémů a materiálů. Staráme se o jejich vystavování a dokumentaci. Nevyhýbá se nám ani úředničina. Takže některé dny jsou klidné a můžeme je trávit nad samotnými předměty a někdy jsou to dny strávené nad počítači a papíry.

Jaká byla tvoje nejzajímavější práce?

Nejzajímavější práce… Nevím, jestli to takto jde přesně říci, každý předmět má své stránky a s každým přichází něco zajímavého. Kdybych však měla něco vybrat, tak je to asi vosková hlava, která je vystavená na naší výstavě. Velkou kapitolou v mém životě jsou pak také hrací karty, především ty historické.

Jaké vlastnosti musí podle tebe mít dobrý konzervátor/restaurátor?

Jako každá práce má i tato svá psaná i nepsaná pravidla a základem je jejich dodržování, často ale bývá problém již při samotném výkladu. V každém případě se žádný konzervátor/restaurátor neobejde bez trpělivosti, zručnosti a kombinační schopnosti. Důležitý je také cit a estetické vnímání, a pokud se to všechno spojí, chybí už jen trocha toho vzdělání a celoživotní praxe, která je až na prvním místě.

Lze vysledovat v oboru nějaké trendy?

Trendy se mění ve všech odvětví a restaurování se to týká také, i když je to trošku pomalejší. V průběhu desetiletí je možné vidět proměny myšlení a vnímání lidí (odborníků i laiků), kterým jde především o zachování co nejvíce informací a o co nejmenší zásah do samotného předmětu. Myslím, že mohu mluvit za všechny materiály, když řeknu, že začíná převládat trend uchovávání a zpomalení stárnutí s minimálním zásahem.

Chtěla bys na závěr vyvrátit nějaké mýty nebo zažité představy o tomto řemesle, které mezi veřejností panují?

Velmi častá otázka, kterou dostávám, se týká „domalování“ písma či obrázků. Každý restaurátorský materiál a obor má vlastní postup, ale v žádném jsem se nesetkala s variantou dopisování písma nebo domalovávání obrázků. Pokud se s tím někdo setká, tak jsou to většinou zásahy historické, kde kdysi někdo cítil potřebu dopsat rukou řádek, co zmizel pod papírovou záplatou.

Restaurátor má v případě potřeby retuše, které jsou však především estetického charakteru. Velkým zklamáním jsou poznámky typu: „A v jaké restauraci?“ nebo „Co za konzervy vyrábíte?“, když zmíním, že se věnuji restaurování a konzervování. Na to už odpověď moc nenacházím…

Míšo, děkuji ti za rozhovor. Zbývá dodat, že výstavu Času navzdory, restaurování a konzervace sbírek můžete navštívit od středy do neděle vždy od 10 do 18 hodin, a to až do 20. února 2025. Těšíme se na vás!

Iva Vránková
Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy