Opožděná recenze

Ve dvou hlavních výstavních sálech Středočeského muzea jsou od jara instalovány dvě zajímavé výstavy – Já město, určená spíše pro mládež, a Město pro každého?, která vychází ze stejnojmenné publikace Osamu Okamury a jeho spolupracovníků s podtitulem Manuál urbanisty začátečníka. 

Město pro každého? se zabývá závažnými (a vlastně i politickými) problémy – komu vlastně město patří? Jeho obyvatelům, nebo různým zájmovým skupinám a developerům? Vždyť město netvoří jen domy s konkrétními vlastníky a technická infrastruktura, ale společenství lidí, kteří v něm žijí, případně pracují. Jak pochopit složitý organismus města, jak můžeme jeho tvář ovlivňovat a zlepšovat? Jak je to s participací obyvatel měst na jeho rozvoji?

Metropole i maloměsto

Je potřeba upřesnit, že výstava reflektuje zejména životní podmínky metropole. Maloměsta, typu Roztok, se týká jen okrajově, nikoliv však nevýznamně. Roztoky naštěstí nejsou městem rozlehlých panelových sídlišť, v nichž se ztrácí lidské měřítko. Nemá ani „slamy“ a vyloučené lokality.

Spíše se stávají útočištěm lidí, které bobtnající a pulzující velkoměsto odrazuje a hledají zde svůj „soukromý ráj“. Tím ovšem vytvářejí investiční příležitosti pro developery a hypoteční banky, které z těchto obchodů s lidskými sny vysoce profitují.

Kvalita veřejného prostoru se týká sídel velkých i menších. Ve statutárních městech ho určuje spíše ruka trhu, v maloměstech ale i „kreativita“ radnic. Pod praporem okrašlovacím dospějí někdy až ke kýči. Autoři výstavy upozorňují na to, že řídká, kobercová výstavba v „předměstské kaši“ je vlastně neekologická, energeticky náročná a druhotně způsobuje velkou dopravní zátěž při dojíždění do metropole.

 Poučení pro zastupitele

Výstavu Město pro každého? by měli vidět zejména regionální a městští zastupitelé, kteří svými rozhodnutími významně ovlivňují další urbanistický rozvoj měst a obcí. Většina z nich nejsou urbanisté, krajinářští architekti a odborníci v souvisejících oborech.

Rozhodují proto někdy bez hlubší znalosti věci, jen na základě osobních pocitů, dojmů či hůře – politických dohod a expertních doporučení. Někdy ovšem i ve prospěch developerů, kteří sledují jen maximalizaci svého zisku, bez ohledu na zájmy města. Obětmi jsou pak obyvatelé městských sídel, kteří se stávají cizinci ve vlastní obci, užiteční jen jako pasivní plátci daně z nemovitosti, bez valné možnosti směřování své obce ovlivnit.

Spekulativní trh s byty je destruktivní

Investoři skupují nemovitosti v městských centrech a vytlačují odtud starousedlíky a nižší příjmové skupiny obyvatel. Pestré sociální složení obyvatel přitom předchází vytváření sociálních bublin a potenciálních konfliktů.  Výrazným negativním příkladem tohoto vývoje je např. pražská Malá Strana, která už zůstala jen jakýmsi roztomilým historickým skanzenem, kde byste Nerudovy lidské figurky už marně hledali.

Peníze se neukládají do bank, ale do nemovitostí. V prázdných domech jsou ale umrtveny stejně jako v bance. Díky nízkému zdanění nevyužívaných domů a bytů je však tato investice pořád výhodnější než mizerný úrok v bance, hluboko pod inflací. Je to důsledek radikální liberalizace trhu s byty po listopadu 1989.

Ačkoliv potřeba přiměřeného bydlení je (v našem civilizačním okruhu) přirozenou základní potřebou, byty se staly běžným zbožím, součástí drsného „trhu bez přívlastků“. 

Mají mladí kde bydlet?

Výsledkem je chronický nedostatek bytů, respektive sociálně dostupného bydlení, a to mnohdy i pro střední vrstvu, zejména pro mladou generaci. To má těžký dopad na demografický vývoj i na ekonomickou kondici státu.

Byty v pražské aglomeraci jsou vzhledem ke kupní síle obyvatel nejdražší v EU. A na straně druhé jsou v Praze desítky tisíc prázdných bytů, dokonce celých domů, které si jejich majitelé pořídili jen jako investici odolnou proti inflaci, a to i v samotném centru města.

Zarážející je, že stát vlastně žádnou konzistentní politiku sociálního bydlení nemá, a to se ve Strakovce vystřídaly vlády pravé i levé. A co je horší, ani ji zřejmě nehledá (viz volební programy relevantních stran).

Regulovaní nájemné bylo u nás zrušeno jako reziduum socialismu, ale např. ve Vídní bydlí v obecních bytech s regulovaným nájemným 62 % obyvatel.

Územní plán již stojí za hádku

Rozvoj města je třeba plánovat. Z tohoto pohledu je základním zákonem obce územní plán. Striktně vymezuje plochy pro bydlení, občanskou vybavenost, podnikání i zeleň, a to bez ohledu na vlastnictví pozemků.

Připravují ho odborníci na základě zadání, které formuluje obecní zastupitelstvo. Zastupitelé by měli být nestranní, přiměřeně poučení v dané problematice a měli by mít i vizi, jak svou obec spravovat.  Přes respekt k zastupitelské demokracii je ale aktivní spoluúčast ostatních občanů při tvorbě územního plánu klíčová a nezastupitelná.

Samostatným problémem jsou tzv. „browfieldy“, tedy opuštěné či zchátralé průmyslové areály či objekty, často s ekologickou zátěží. Také v Roztokách jsme takový měli – bývalou Oesingerovu/Wohankovu továrnu v Nádražní ulici. Šlo o docela zajímavý industriální objekt z druhé poloviny 19. století. Jeho potenciál nebyl soukromým vlastníkem ani částečně využit, továrna byla zbořena a pozemek již 15 let čeká na novou výstavbu bytového areálu.

V objetí vizuálního smogu

Výstava upozorňuje i na jevy, které jsou trochu na okraji zájmu. Jde o vizuální smog, jímž jsou města zahlcena. Jejich typickým představitelem jsou reklamní nosiče a billboardy, útočící na chodce a řidiče ze všech stran, zaplevelující veřejný prostor. Před volbami jsou tyto mnohdy „černé“ plochy využívány i stranami, které jejich existenci jinak horlivě kritizují.

Velká obchodní centra ničí přirozenou infrastrukturu lokálních obchodníků. Z jejich zisků přitom města nijak výrazně neprofitují. Výrazný příklad nacházíme i v našem městě. Před půl rokem zavřela poslední masna, byť měla někdy lepší nabídku než sousední supermarket. Jen přes ulici od supermarketu Na Dubečnici roste druhý, ještě větší. Ceny ani sortiment se přitom asi nebudou příliš lišit.

Výstava se zaměřuje také na veřejnou i individuální dopravu s dopady na životní prostředí. Upozorňuje na možnosti cyklotras, i s (mou) výhradou, že Praha neleží v rovině jako Hradec Králové.

Města jsou největšími producenty skleníkových plynů, přičemž 51 % připadá na vytápění a chlazení budov a 32 % na dopravu.  Stromy jsou z tohoto pohledu něco jako „klimatizační jednotky“. Ne všechny druhy ale v městské depresi přežijí.

Výstava je texty možná až zahlcena, ale stojí za to se nad nimi zamyslet (i když nemusíte se vším souhlasit). Potrvá až do února příštího roku.