Sklo Zdenky Braunerové

V letošním roce si připomínáme 90 let od úmrtí Zdenky Braunerové. Kromě malby a grafiky se umělkyně věnovala také dekorativnímu umění – návrhům a malbě skla.

Patří k první generaci výtvarníků, kteří se s vážným záměrem věnovali sklu, odvětví, jež mělo pro Čechy svou výsostnou uměleckou závažnost.

Vycítila nutnost zachování tradiční sklářské dovednosti, sklářské umění se rodí z bezprostřední spolupráce výtvarníka a vysoce kvalifikovaného sklářského mistra. Je to největší záruka, jak vytvořit ve většině odvětví sklářské práce nutný umělecký předvoj, bez něhož není myslitelný pokrok.

Zdenčin zájem o sklo nastartovala návštěva Telče, kde delší dobu malovala a na místním trhu se náhodou seznámila s prací sklářů z nedalekého Janštejna. Tamní sklárna založená už v roce 1827 rodem sklářů Hafenbrädlů byla prodána roku 1849 Antonínu Koppovi, jehož rodina se věnovala sklářství od 17. století (Čechy, Bavorsko). Továrnu na duté sklo a parní brusírnu v Janštejně vlastnili až do roku 1946, kdy sklárnu zestátnil stát.

„Byla jsem v okolí Telče, v malé vesničce jménem Dubenky, a jela jsem tam hlavně kvůli sklárnám, které tam v blízkosti jsou. Dělala jsem seriózní pokusy ve skle a dala si vyfouknout různé formy dle svých nákresů. Ale jak mne to tam bavilo. Bydlila jsem u nad pomyšlení hodných lidí – u učitelů, kde stará paní, mladá paní a sestra učitelova, tři to živořící ‚mušle‘, mi činily, co mi na očích viděly…

Strávila jsem skorem všechen čas v hutích, kde jsem si oblíbila obzvláště jednoho dělníka, který pochopil, co chci. Jednalo se mi o volně foukané sklo, vše ruční práce totiž, ne lité a ne broušené, a tak myslím, že vyhotovili jsme některé velmi pěkné formy.

Zůstala jsem věrná tradici starého českého skla, ale přirozeně jsem sem tam pozměnila tvary, až i docela nové jsem vymyslela. V Dubenkách bydlí malíř skla, kterého znám již z Telče, a tam jsem si hned sklo namalovala.

Zdokonalila jsem se ve znalosti techniky, a mohu směle to říci, že se mi některé servisy moc líbí. Přivezla jsem si 16 různých servisů na pivo, víno, whisky, likér atd., vše omalované, vždy různě, a ráda bych s tím vyrukovala někam do veřejnosti. Něco pošlu do Berlína, něco vystavím v Praze, ale hlavní bych ráda poslala do Paříže…“ (z dopisu Zdenky sestře 24. 10. 1904)

Oním dělníkem, který se Zdence věnoval, nebyl nikdo jiný než Karel Myslivec (1875–1941), sklářský mistr, jenž na spolupráci se Zdenkou vzpomínal: „…to ale nešlo bez přípravy. To napřed večer přišla k nám, přinesla nákresy a střihy a to jsme ji radili a dohadovali celý večer.

Na některé druhy ji museli ve formárně dělat dřevěné tvárnice a něco se dělalo „od fraj ruky“. Ráno přišla k vorštatu (do dílny), my jsme si zrychtovali vercajk a začali dělat. Řekla nám, co se bude dělat první a kolik kusů od každého druhu. Soupravy, např. džbán a odlivky, tak ty chtěla mít stejné.

Když ale dělala jednotlivé kusy, jako ti všelijací kohouti a kočky, tak to musel být každý kus originál. Ale ona nebyla se vším spokojená, tak jak jsme to dělali my. Né, to chtěla jednou to ouško více odtáhnout anebo posadit výš a podobně. Dovedla pěkně sekýrovat, ale když to bylo podle jejího, poslala pro pivo.

Děláme ji všechno možné. Kulaté džbánky na pivo, pleskaté džbánky na víno. Slánky a cukřenky s nalepovanými auflágy, ve tvaru lístků, rozetek, žeber, s třemi nožkami nebo třemi kuličkami, … Ty se moc špatně dělaly.

Různé žardiniéry, např. v tvaru kohouta, mísy s uchy a na ucho posadit ptáčka, slánky ve tvaru sedící kočky nebo opice, jak v packách drží misku na sůl. Vázičky a nádobky v podobě konévky, ve tvaru psa s ocasem ohnutým v držadlo anebo ocas rozšířen v hrdlo.

Nejrůznější ryby, hranaté a pleskaté lahve, svícny ve formě draka a podobně. No moc krásný a pracný věci… ale dělali jsme tyhle druhy rádi… Když byly druhý den ráno v troku pěkně naskládány, tak slečna Braunerová si je sama prohlížela a třídila. Co se jí nelíbilo, tak ihned rozbila.

Některé věci vozila do Prahy. Některé hned malovala a vypaloval ji je malíř skla Štrobach v Dubénkách anebo někde v Telči. Bývala na huti několik dnů. Zaplatila si celou pánev skla a my jsme dělali, co ona přikázala.“

Větší díl zachovaných prací Braunerové tvoří stolní sklo. Jednoduché funkční silnostěnné tvary, které nesou vždy charakter ruční práce.

Jsou zásadně odvozeny ze skla určeného pro selský lid nebo drobné měšťanstvo, jak je známe z 18. a 19. století, čtyřboké lahve na pálenku, hruškové zploštělé džbány na víno, konické odlivky různých velikostí.

Miskovitá slánka na nožce, kulovitá cukřenka s víkem, dvojice spojených lahviček se zkříženými hrdly na olej a ocet, různé misky s oušky. Skladba kusů ovšem odpovídá někdy i soudobým zvyklostem při náročném stolování 20. století.

Braunerová dávala své tvorbě velmi jednotný charakter, na rozdíl od lidových předloh její figurky mají bez výjimky vždy funkci, ať už jako vázy, konvičky, misky nebo slánky. Nepříliš často používala barevných sklovin a nikdy na nápojovém skle.

Zdobila pestrým ornamentem vytvořeným pastózními nánosy barevných smaltů. Vzorem prysky, lahve na pálenku, běžné na konci 18. a počátkem 19. st. Znalost zákonitosti ornamentiky souvisela s knižní grafikou. Spojitost těchto dvou činností je velmi úzká.

Variovala návrhy a neopakovala je na jednotlivých kusech. V kompozici respektovala tvar nádoby a průhlednou substanci skla. Celá její tvorba je variováním toho, k čemu v prvním desetiletí 20. století v intenzivní práci dospěla (viz Alena Adlerová, Sklo Zdenky Braunerové, Umění a řemeslo 1969).

Nejen Zdenka, ale i UNESCO ví (obor zapsán v seznamu nehmotného dědictví), že naši skláři jsou mistři svého oboru a je zapotřebí jejich dílo prezentovat.

Navázali jsme spolupráci s Uměleckoprůmyslovou školou sklářskou v Železném Brodě, která s námi bude spolupracovat na workshopech pořádaných pro veřejnost. První proběhl na Velikonoce, další dva, které organizuje spolek Salón Zdenky Braunerové společně s muzeem, plánujeme v září a v čase adventu. Budete vítáni!

Marcela Šášinková
Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy