Vidět děcka, jak debatují o lidských právech, je doják

Mezinárodní filmový festival o lidských právech Jeden svět je od roku 1999 jednou z aktivit obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni. V našem městě se letos od 9. do 13. dubna můžeme těšit už na třetí ročník.

Festival k nám dostaly dvě ženy, tehdy na mateřské dovolené – Ivana Vránková a Soňa Stará, které v Roztokách žijí.

„Festival mě v životě zásadně ovlivnil. Se svými přáteli jsem na něj chodila od 15 let. Když jsem byla na gymplu, tak Jeden svět byl pro mě prvním momentem, kdy jsem si řekla, že chci někdy pracovat v Člověku v tísni, což se mi také později splnilo. Tíseň a hlavně její lidskoprávní aktivity mi prostě nějak přirostly k srdci,“ říká Soňa Stará.

Téměř dvacet filmů loni vidělo více než 800 žáků a žákyň základních škol z Roztok a okolních obcí v rámci dopoledních projekcí a dalších 500 platících diváků odpoledne a večer. Nejde jen o samotnou projekci, k festivalu neodmyslitelně patří následné debaty se zajímavými hosty.

„Jde o největší lidskoprávní festival na světě, který přináší důležitá a jinak těžko diskutovatelná témata. Skrze filmy dokáže vyvolávat v lidech emoce a diskusi nad příběhy, které by jinak možná přehlédli,“ vysvětluje Ivana Vránková.

Jak vás vlastně napadlo udělat Jeden svět v Roztokách?

Soňa: My jsme na začátku ani pořádně nevěděly, jak se Jeden svět dělá. Původně jsme si myslely, že to bude komorní, undergroundové – ve Vratislavce pustíme dva tři filmy, sejde se pár nadšenců a to stačí. Ale nestačí to vůbec, protože tím nezaplatíte ani filmová práva a podporu z pražského festivalového týmu Člověka v tísni. Každopádně jsme toužily to rozjet a na pomoc jsme měli skvělou základnu – naši třetí bývalou kolegyni Anetu Oščádalovou a řadu skvělých dobrovolníků z řad roztockých Tomíků.

Ivana: Já jsem před tím už asi deset let v rámci festivalu moderovala školní projekce v Praze. Takže to byla zkušenost. Pořádat festival v regionu je však něco jako franšíza. Hodně vám pomůže Člověk v tísni – například s know-how, grafickými podklady a předvýběrem filmů, ze kterých pak vybíráme a sestavujeme ten nej program na míru Roztokám. Na nás je pak kompletní organizace: financování, zajištění promítacích míst a techniky, dramaturgie, koordinace dobrovolníků, hostů, oslovení škol, moderace během projekcí, propagace a mnoho dalšího.

Existuje vůbec festival v menším městě, než jsou Roztoky? A navíc ve městě, které nemá klasické kino?

Ivana: Když jsme začínali v Roztokách, byli jsme opravdu spolu s Řevnicemi a Policí nad Metují nejmenší z 27 pořadatelských měst. Možná byly Roztoky zlomem, dneska se to změnilo a festival je v 57 městech, mezi kterými jsou i například menší Černošice.

Soňa: Když jsme se přihlásily, bály jsme se, zda budou lidi na filmy chodit, zda budeme dostatečně atraktivní. Přeci jen jsme malé město, bez klasického kina a máme velkou konkurenci v dost nabitém kulturním kalendáři. Navíc jsme v těsné blízkosti Prahy, kde se festival koná před námi a má silnou diváckou základnu. Opak se ukázal pravdou, a i my máme své diváky a divačky a již historicky čtyři promítací místa – hotel Academic, Café Vratislavka, zámek Středočeského muzea a Husův sbor.

Nejúspěšnější jsou v Roztokách školní projekce. Jak děti na lidskoprávní témata reagují?

Ivana: Školní projekce jsou pro nás nedílnou součástí. Zajímavé jsou i pro školy – dostanou od nás kompletní program, v určitých tématech korespondující se školními osnovami, na 1,5 hodiny pro všechny třídy – od prvňáčků až po deváťáky. Ti se setkají s inspirativními filmovými příběhy svých vrstevníků z různých koutů světa, moderovanou interaktivní reflexí nebo besedou s odborníky. Obsah je přizpůsoben věku diváků a divaček, rozšiřuje obzory, podporuje empatii, kritické myšlení a vzájemný respekt.

Soňa: Pro mě byly školní projekce největším překvapením, protože jsem s nimi neměla vůbec zkušenost a vlastně jsem se jich trochu bála. Když jsem pak viděla Ivanu, jak moderuje a jak se děcka bezprostředně zapojují, byl to pro mě největší doják. V ten moment mi všechno začalo dávat smysl. Dětem se otevírají témata, o kterých měli předtím jen malé povědomí a chtějí je řešit, nebo dokonce nabízejí svou pomoc. Školní projekce jsou zkrátka radost.

Co pouštíte těm nejmenším, šestiletým dětem?

Ivana: Těm nejmladším promítneme tři krátké několikaminutové filmy, mezi kterými si společně povídáme. Často jsou to témata jako život s postižením, rodina, překonání strachu, koníčky nebo životní prostředí. Máme od odborného týmu předem vypracovanou metodiku – návodné otázky, které s dětmi citlivou a hravou formou probíráme a dojdeme tak společně k porozumění dané problematiky.

Soňa: Letos například promítneme krátký film o nevidomém cca sedmiletém chlapečkovi, který dětem představí „svůj svět ve tmě“, kde hrají hlavní roli jeho superschopnosti, jako jsou sluch, hmat a dětská představivost. 

Jak skládáte dramaturgii? Přece jen lidskoprávní filmy znamenají, že jde většinou o tragédie a dost smutná témata.

Ivana: Každý rok si říkáme, že program zredukujeme. Proč mít tolik projekcí, které se nám někdy na různých místech konání překrývají? Když ovšem sestavujeme program, snažíme se, aby si každý našel své téma a abychom zároveň obsáhli všechny aktuální témata jako Ukrajina, Rusko, izraelsko-palestinský konflikt, fakenews nebo klima. Máme pocit, že i když na některou méně navštěvovanou projekci přijde třeba jen deset lidí, kteří si pak budou chvíli povídat, tak to mělo smysl. Navíc se nám líbí, že je vždy na výběr.

Soňa: Zároveň chceme do programu zařadit také něco lehčího, zábavnějšího. Víme, že hodně lidí nechce přijít, protože ve svých životech už mají dost starostí a těžká témata je nelákají. I těm, kdo si na Jeden svět udělají čas, ale jsou zrovna v situaci, kdy prostě na další těžké téma nemají kapacitu, chceme zkrátka mít co nabídnout. Vždy proto zařazujeme pár filmů, které jsou odlehčené a přitom obsahují silné lidskoprávní téma. Letos chceme zařadit například film o tom, jak se lidé po smrti nechávají zkompostovat. Zní to možná šíleně, ale věřte, je to nakonec milé, a dokonce snad i trochu zábavné.

Máte za sebou dva ročníky v Roztokách. Který film byl zatím nejúspěšnější?

Soňa: Jednoznačně dánský koprodukční dokument Kuciak: Vražda novináře o tragédii, která v únoru 2018 otřásla nejen Slovenskem. Velký zájem o projekci v Academicu patrně podpořilo i to, že pak následovala debata s bývalou moderátorkou České televize Norou Fridrichovou.

Ivana: Úspěch měl také film z Ugandy o muži, který se skrz protest songy dostal až do role vyzyvatele hlavního lídra ve volbách na prezidenta. My jsme k tomu pak trochu netradičně nasadili debatu s legendárním Čuňasem, tedy Františkem Stárkem. A s ním se tam pak lidé živě bavili o tom, jaké to bylo dělat protirežimní hudbu před rokem 1989.

Zdá se, že docela záleží na tom, jak vypadá následný program pro projekci. Ovšem vzpomínám si, že jste s tím měli také docela starosti, dvakrát vám ho někdo narušil, že?

Soňa: Ano, nejde o jednoduchá témata a názory ve společnosti se různí. Nás tak hned během prvního ročníku, přímo během zahájení, překvapil jeden roztocký obyvatel. Dost nevybíravě a pod vlivem přišel narušovat debatu s významnou ukrajinistkou. Na Jeden svět diskuse a rozdílné názory patří, slovní napadání a útoky ale rozhodně ne.

Ivana: A druhý příklad je z promítání filmu Kuciak, kdy na debatu s Norou Fridrichovou dorazil známý dezinformátor Pavel Zítko, mimo jiné obžalovaný z šíření poplašné zprávy. Doufáme, že letos – do třetice všeho dobrého – bude klid.

Pro aktuální informace sledujte Jeden svět Roztoky na Facebooku a Instagramu:
www.facebook.com/jedensvetroztoky
www.instagram.com/jedensvetr/