Žalovská cihelna je pro starousedlíky pořád pojmem, i když od jejího zániku uplynulo už více než 60 let. Pamětníků už proto mezi námi není mnoho.
Z dálky viditelný komín byl odstřelen a okolní stavby určené pro výrobu cihel byly strženy na počátku 60. let minulého století. Místo pak bylo překryto navážkou a betonovou deskou, na níž byly postaveny nevzhledné velkoobjemové haly sloužící jako sklad pneumatik Barum. V Barumu se tomu říkalo ještě dlouho poté, co i tento provoz v devadesátých letech zanikl.
Řivnáč není Vesuv, ale…
V současné době, v návaznosti na stavbu nové školy, dochází z iniciativy města k odstraňování starých ekologických zátěží a navážek, aby se pozemek uvolnil a připravil pro další veřejně prospěšnou výstavbu. Po bagrech, které odstranily vrchní vrstvy, nastoupili archeologové, protože z historických pramenů bylo možné očekávat zajímavé nálezy. Tato část Žalova, věrná svému pojmenování, byla prehistorickým sídlištěm a raně středověkým pohřebištěm. Vedoucím archeologického týmu byl ustanoven Mgr. David Daněček ze Středočeského muzea v Roztokách. Skutečnost však překonala veškerá očekávání.
vypadá to skoro jako Pompeje!
Ukázalo se, že pod novodobou navážkou se zachovalo prakticky celé srdce žalovské cihelny, tzv. kruhová 24komorová pec typu Hoffmann z poč. 20. století (samozřejmě bez stropních kleneb). Zatím se podařilo odkrýt 16 komor, není vyloučeno, že byla pec časem zmenšena. Kromě jednoho kompletního vozíku pro převoz hlíny, nalezeného již před třemi lety a dnes již restaurovaného a vystaveného před školou, byly objeveny i koleje pro jejich transport a další pozůstatky vybavení cihelny. Výroba cihel zde probíhala zřejmě již v první polovině 19. století, neb o těžbě cihlářské hlíny v Žalově nám zanechal zprávu už amatérský archeolog Páter Krolmus (1790–1861). Také existují doklady o tom, že se zde pálily střešní tašky, podobně jako v nedalekých Letkách (tzv. letecké, prakticky nezničitelné).
Železnice, hnací síla pokroku
Zásadním ekonomickým impulzem pro velkovýrobu cihel, a to nejen v Žalově, ale i v Roztokách (v Tichém údolí čp. 17), v Sedlci (Hergetova cihelna) nebo v Libčicích nad Vltavou (Fischerova), byla výstavba železnice. Ta zcela zásadním způsobem zefektivnila distribuci hotových výrobků, ale také přísun uhlí, coby topného média. Údolí Vltavy neleží na Šumavě, kde je dřeva nadbytek, proto bylo uhlí pro rozvoj cihlářské výroby zcela zásadní.
Kvalitní cihlářská spraš se těžila v nedalekém zemníku, správně hliníku, dnes již zavezeného skládkou odpadu. Odtud se v těžkých důlních vozících převážela po kolejích do vlastní cihelny. Výroba cihel byla zprvu ruční, když hlavní pracovní silou byly místní ženy a děti. Až počátkem 20. století byla zavedena moderní strojová výroba s nepřetržitým provozem(!), která byla pochopitelně mnohem produktivnější. Vytvarované těsto cihel se po prvotním vysušení vypalovalo pro různé využití. Od běžných, pro standardní stavební zdivo, až po ostře pálené „zvonivky“, tvrdé jako kámen.
Záhada staré cihelny
Odkrytí „žalovských Pompejí“ nastolilo i jednu zajímavou otázku. Prakticky všechno zdejší cihelné zdivo postrádá výrobní znaky žalovské cihelny, výrazné Ž na ploché straně cihly. Většina použitých cihel je bez označení nebo mají označení číselné, a to z boku. S odpovědí na tuto otázku musím poněkud spekulovat a připouštím, že se mohu mýlit. Zdá se, že cihly s reliéfem Ž mohou pocházet ještě ze staré ruční výroby, zatímco číselně označené jsou již produktem pozdější strojové výroby. Když před měsícem probíhala poněkud neplánovaná rekonstrukce přízemí městského úřadu, po zásahu do zdiva vyhodili dělníci do kontejneru také několik cihel s výrazným Ž. Jednu jsem si na památku odnesl domů. Je tedy možné, že na stavbu roztocké školy byly použity cihly ze Žalova. K tomu je třeba dodat časové souřadnice. Budova městského úřadu, dříve (do roku 1932) obecní škola, byla postavena v roce 1855, tedy zřejmě krátce po zprovoznění původní žalovské (a ovšem možná i roztocké) cihelny. Naopak strojová výroba zde zřejmě začala až po postavení na svou dobu velmi moderní kruhové, ovšem v žalovském reálu oválné pece (patentované v roce 1901), pravděpodobně až po první světové válce. Nelze ovšem vyloučit, že pro tak velkou pec bylo nutné vyrábět polotovary oběma způsoby i po zavedení řezacího stroje.
Co s nečekaným darem?
Teď, když s úžasem stojíme nad překvapivým nálezem, ovšem také musíme odpovědět na vážnou otázku, jak s pozoruhodným dědictvím minulosti naložit. Ponechat odhalené zdivo volnému působení povětrnosti nelze. Myslím, že by nepřečkalo první zimu. Zakonzervování a ponechání celého areálu cihelny by zas zřejmě značně zkomplikovalo možnosti budoucí výstavby – ať již školní budovy pro 2. stupeň ZŠ nebo domu pro seniory. Původně se totiž počítalo s tím, že založení těchto staveb by mělo být ještě o několik metrů hlouběji, než je úroveň cihelny.
Na straně druhé – zachování alespoň části tohoto areálu by bylo velkým obohacením našich znalostí o hmotné kultuře dob minulých a životě našich předků – a ještě ke všemu v areálu školy!
Stálo by to i nějaké peníze, ale z hlediska celkových plánovaných investic v této lokalitě to jsou vlastně drobné. Nabízí se nám šance, která se nebude v případě destrukce cihelny již opakovat.
Dejme těmto žalovským Pompejím šanci!