Věřejnost 
Život vznikl téměř jistě ve vodě a vodu potřebují ke svému životu všichni živočichové, ale v průběhu evoluce se jich řada úspěšně přizpůsobila k pobytu na souši a jen část z nich se bez vodního prostředí alespoň v určité fázi života neobejde. Pomineme-li mnoho skupin bezobratlých, pak z obratlovců patří k typicky vodním skupinám samozřejmě mihule, ryby, rozmnožováním jsou na ní závislí obojživelníci. Sekundárně se k životu ve vodě přizpůsobila i řada plazů (Sauropsida), ke kterým se dnes řadí i ptáci, a samozřejmě i savců.
V okolí Roztok převládají vody tekoucí, Vltava a její přítoky. Těmi jsou z levé strany Únětický a Žalovský potok, z pravé strany přitéká potoků více (např. Drahanský, Přemyšlenský, Klecanský). Tůně se vyskytují spíše na pravém břehu Vltavy v katastru obce Zdiby. V těchto vltavských tůních byla zcela nedávno velmi překvapivě zjištěna poměrně silná populace čolka velkého (Triturus cristatus). Je to robustní obojživelník, dosahující délky 15 cm (samci) až 18 cm (samice). Má hrubě zrnitou kůži, která je vlhká i v suchozemské fázi života. Svrchu je černý, břicho má žluté s černými skvrnami, na bocích drobné bílé skvrnky. Samec má ve svatebním šatu perleťový pruh na ocase a hlavně vysoký rozeklaný hřeben na hřbetě, rozdělený mezi tělem a ocasem. Rozmnožování probíhá od března do května v rybnících, větších tůních, zatopených pískovnách a lomech apod., vždy ale v nádržích s dostatkem potravy, bohatou vodní vegetací sloužící k ukrývání a ke kladení vajíček a s malým zastoupením predátorů, tj. hlavně různých ryb. Posledně jmenovaný faktor ovlivňuje úspěšnost rozmnožování čolků velkých nejvíce, z nevhodně a silně zarybněných tůní mizí. Na rozdíl od menších druhů jako čolek obecný zůstává ve vodě i po skončení rozmnožování a tráví v ní celkem 4–5 měsíců. V terestrické fázi žije na loukách, v mokřadech a hlavně v lesích s bylinným podrostem. Přes den se ukrývá pod kameny, kusy dřeva, v různých dírách apod. V noci loví různé členovce, plže a jiné bezobratlé. Dravé jsou i jeho larvy, které loví drobné vodní bezobratlé živočichy. Zimovat může ve vodě zahrabán do bahna a detritu na dně, ale typičtější je přezimování hluboko v zemi u kořenů stromů, v puklinách skal nebo v opuštěných norách savců.
Na rozdíl od čolka se mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) rozmnožuje raději v tekoucích vodách, hlavně v drobných chladných vodních tocích, ale i ve studánkách a jezírcích. Mloci mají obě pohlaví stejná bez rozdílů ve zbarvení nebo tvaru, s výrazným černo-žlutým výstražným zbarvením. Dorůstají délky 18–28 cm. Jejich typickým biotopem jsou vlhké lesy listnaté až smíšené, nejčastěji od 200 do 600 m. n. m., ale vyskytuje se až do nadmořské výšky 1200 m. Jako většina zvířat se ale tento negramotný tvor neřídí tím, co je psáno v odborných knihách, a žije někdy i v prostředí člověkem uměle vytvořeném. Osidluje tudíž třeba i parky a zahrádky rodinných domů, což je řadě obyvatel Roztok dobře známo. Ve vodě se zdržuje jen v období rozmnožování. Je aktivní za soumraku a v noci, jen po dešti i ve dne. Přes den se ukrývá pod listím, kameny, kusy dřev, v dírách v zemi. Loví malé až střední bezobratlé (žížaly, hmyz, stonožky, pavouky, slimáky atd.). Zimuje v zemi v hloubce, kde půda nepromrzá, a to od přelomu října a listopadu. Na svou obranu používá jed samandarin, který vyměšuje ze žláz za očima a podél hřbetu. Samandarin není pro člověka příliš nebezpečný, pokud se však dostane např. do očí, způsobuje silné pálení. Menším živočichům, kteří se ho snaží napadnout, ale může způsobit silné svalové křeče a zvýšení krevního oběhu v celém těle, spojené s obtížnějším dýcháním; jed ve větším množství pak může takového živočicha i zabít. Díky této schopnosti nemá téměř žádného přirozeného nepřítele, největším nebezpečím je pro něj člověk. Pohlavně dospívá ve 3. až 4. roce života. Páření probíhá koncem léta a na podzim. V našich podmínkách je mlok živorodý nebo vejcoživorodý (vajíčka se vyvíjejí v těle samice). V březnu až květnu následujícího roku klade samice do pomalu tekoucích potoků, studánek či jezírek přibližně 40–70 larev o délce 2–3 cm, které před proměnou dorůstají velikosti až 8 cm (obvykle jen 6 cm). Jsou masožravé, živí se drobnými korýši nebo jinými členovci, rybím potěrem, často se u nich také projevuje kanibalismus. K proměně u nich dochází po třech měsících, v červenci až srpnu. V přírodě se dožívají průměrně 20, v zajetí až 50 let. Mlok skvrnitý je v ČR chráněn zákonem, dle vyhlášky 395/1992 Sb. spadá do kategorie silně ohrožených druhů. Vinu za tento stav nese lidská činnost, především zavádění smrkových monokultur místo listnatých a smíšených lesů, znečišťování vod a vzestup automobilismu.
Únětický potok byl v minulosti opakovaně postihován úniky toxických látek z rozmrazovacích směsí z ruzyňského letiště, které v něm vyhubily téměř vše živé. To bylo v letech 1995 a 1999. Od té doby se ale potok zjevně vzpamatoval, vrátila se hmyzí fauna i rostlinstvo a dnes jsou do něj úspěšně vysazováni pstruzi (obecný i duhový). Možná, že na začátku zmíněné tůně budou mít určitou obdobu i v něm.
Usadili se na něm, jak jistě všichni obyvatelé Roztok vědí, bobři. Jejich hráze vzduly vodu až na spodní část louky pod Trojanovým mlýnem. Tato část měla vždy charakter mokřadu, ale teď sem sahá bobří nádrž, na jejímž břehu už se objevují bujné litorální porosty vodních a mokřadních rostlin. Bobr evropský (Castor fiber) historicky patří do fauny našeho regionu, jak dokládá i v depozitáři Středočeského muzea uložená fosilní holocenní lebka z lokality Brnky. Tento až metrový zavalitý hlodavec, živící se lýkem a větvičkami měkkých listnáčů nebo v létě i bylinami, je fascinující svou schopností aktivně měnit charakter prostředí, ve kterém žije. Jejich činnost se ale často dostávala do konfliktu s hospodářskými zájmy člověka a už od začátku bylo jasné, kdo bude muset ustoupit. Společně s dalšími bobřími atributy, jako je hustá a hřejivá kožešina a chutné maso, to vedlo k silné závislosti existence bobrů na lidské vůli. Ta ale byla tak malá, že u nás bobři na přelomu 18. a 19. století vyhynuli, respektive byli vyhubeni. Podílelo se na tom jistě i jejich využití v renesanční a barokní medicíně. Výměšek jejich pachových žláz, zvaný kastoreum (castoreum), byl používán proti nachlazení a zánětům; vzhledem k tomu, že obsahuje i salicyláty, nebylo to určitě zcela nesmyslné. V současnosti dochází k návratu bobra do jeho původního areálu výskytu, ČR nevyjímaje. Už přes 40 let jsou počty bobrů u nás na vzestupu, v Tichém údolí se usadili někdy koncem roku 2021, takže letos by teoreticky mohli mít mláďata.
Všechny zde zmíněné živočichy i mnoho dalších je možné od začátku června až do konce roku vidět ve Středočeském muzeu na výstavě „Pod vodou i nad vodou. Fauna a flóra středního a dolního Povltaví“.
RNDr. Oldřich Hovorka, Ph.D.
Středočeské muzeum
