Václav Dolejší 
Marie Kantorová, zastupitelka za spolek Roztoky sobě, je od září novou členkou městské rady. Nastoupila na místo po Tereze Kněžourkové, která rezignovala. Místní lidé Kantorovou znají hlavně jako aktivistku, která se ve městě hodně angažovala při pomoci ukrajinským uprchlíkům. Jako radní má na starosti participaci veřejnosti. „Přála bych si, aby Roztoky zůstaly takové, jaké jsou – aby zůstaly laskavé. Přála bych si, aby se už moc nerozrůstaly. A pokud se sem lidi stěhují, aby to bylo hlavně kvůli jedinečné komunitě. Aby tady zůstal navždy odkaz Jitky Tiché,“ říká Marie Kantorová v rozhovoru pro Odraz.
Vy máte unikátní předpoklady pro politiku, pokud jde o genofond, že ano?
Dá se to tak říct. Z otcovy strany je mým strýcem Cyril Svoboda, bývalý předseda KDU-ČSL, ministr zahraničí a vnitra. A kromě toho byl můj pradědeček, prof. JUDr. Karel Svoboda, náměstek primátora města Prahy a vedl chudinský odbor ve 20. letech minulého století. Z druhé strany zase mám v rodině uměleckou větev. Moje maminka, Jarmila Žilková, je zpěvačka a sestra Veroniky Žilkové. Můj děda, Václav Žilka, byl flétnista a já jsem prostě vyrůstala v muzikantské rodině. Sama se hudbě věnuji intenzivně – zpívám ve sboru 28 let.
Takže kombinace aktivního zájmu o veřejné dění a „exhibicionismu“. Potkalo se to, funguje to?
Po pravdě nevím, to musí posoudit jiní. Převažovat asi budou spíše ty politické geny, protože moje sestra, Mariana Čapková, je v současné době místostarostkou Prahy 6. Samozřejmě zároveň bez vytáček přiznávám, že ten můj „exhibicionismus“, jak jste to nazval, mi rozhodně pomohl ve všech mých aktivitách, které mě dovedly až ke kandidatuře za Roztoky sobě.
Jaké všechny aktivity vašemu vstupu do komunální politiky předcházely?
Můj aktivismus začal před sedmi lety, kdy moje sestra přinesla jeden podpisový arch sdružení Praha sobě. Jeho lídr, Jan Čižinský, starosta Prahy 7, je náš rodinný kamarád. Vzala jsem tedy jeden arch s tím, že seženu deset podpisů, aby mohli kandidovat. A nakonec jsem jich nasbírala jeden tisíc. To znamená získat nejen jména, ale i adresu trvalého pobytu a podpis od cizích lidí, což vůbec není snadné. Zjistila jsem, že se nestydím jít na ulici a mluvit s lidmi. Že mě to naopak baví.
Odhalila jste v sobě talent přesvědčovat lidi a řekla si „jdu do politiky naplno“?
Táta mi od mládí říkal, že bych prodala mrtvému zimník. Ano, nějak mi to jde. Vlastně jsem zjistila, že politické kampaně v roli dobrovolníka jsou moje opravdu velká vášeň. Opravdu ráda mluvím úplně s obyčejnými lidmi na ulici o politice. Mnohdy je politika vůbec nezajímá, trápí je základní věci. Před minulými sněmovními volbami jsem se zapojila do mé oblíbené kampaně Milionu chvilek pro demokracii. Objížděli jsme celou zemi a mluvili s lidmi na ulici o nutnosti jít k volbám. Bylo to skvělý!
Takže boj s dvojicí Babiš–Zeman. A takhle vznikl spolek Roztoky sobě?
Ne, vůbec ne. Při jedné z těch kontaktních kampaní s Milionem chvilek jsme se potkaly se Zuzkou Šrůmovou. Potom začala válka, přišla vlna uprchlíků – a strhla se lavina všemožných aktivit. Pomáhaly jsme se vším. Dnes část z toho převzalo město, z velké části dobrovolnicky skvěle funguje komunitní šatník. Až později mi Zuzka řekla, že chce založit občanskou kandidátku pro komunální volby. A jestli bych nepomohla s kampaní. O kandidatuře do zastupitelstva jsem zpočátku ani neuvažovala.
Nakonec jste byla zvolena zastupitelkou a od září, po rezignaci Terezy Kněžourkové, také radní. Je to náraz?
Ano, je to velká změna. Úplně mě překvapilo, o kolik víc času je na to třeba. A to mám přitom na starosti poměrně malé projekty, především participaci veřejnosti. Někdy se to sejde a třeba tři čtyři večery v týdnu věnuji politice, jde zejména o různé schůze či jednání. V komunální politice to tak chodí, že to většinou nedělají lidé na plný úvazek, ale zaměstnaní lidé po své práci.
A je to tak dobře?
Placených politiků na plný úvazek je málo, na to nejsou peníze, takže všichni ostatní to dělají prostě po večerech, ve svém volném čase. Jako radní se podílím na rozhodovacích procesech, musím tedy mít vše co možná nejvíc dopodrobna nastudované, zkonzultované s odborníky a orientovat se v situaci – a to zabere opravdu mnoho času. Bez ohledu na to, zda je téma, o kterém se rozhoduje, moje gesce, či ne.
Vadí vám ta klasická těžkopádnost a pomalost veřejného sektoru, která každého po přechodu ze soukromé sféry zaskočí?
Zpočátku mi to vadilo, myslela jsem si, že se věci mohou uskutečňovat rychle. Brzy jsem zjistila, že v politice věci musejí dozrát. Takže teď už chápu, že to trvá tak dlouho. Výsledek musí být, pokud možno, co nejširší konsensus. Mezitím si vyslechnu tolik zajímavých názorů a tolik zajímavých lidí, že to k tomu prostě patří.
Občas slyším názor, že Roztoky sobě sice vlétly do rybníka jako dravá štika, která tam prožene kapry, ale nakonec mezi ně zapadly. Souhlasíte, nebo je to moc přísné hodnocení?
Možná to lidé očekávali, ale my nechceme žádnou revoluci. V komunální politice vytváříte koalice, musíme spolu navzájem nějak vycházet, nikoliv se hádat a válčit. Určitě jsme tam nemohli přijít a sebevědomě říkat: Doteď jste to všichni dělali špatně, my vám ukážeme, jak na to. To by nešlo. Stejně jako nám naši partneři nemohou říkat: Vy jste nezkušení, ty vaše novoty jsou riskantní, dívejte se nám na ruce a učte se.
Takže to vůbec neřešíte?
Ale ano, jinak přiznávám, že my se o tom poměrně často bavíme, jestli to děláme dobře, co změnit, kde přidat, kde ubrat. Naší klíčovou prioritou je dělat věci koncepčně, mít každý klíčový krok zkonzultovaný v širokém týmu členů a externích odborníků. Poznáváme město zevnitř, jeho postupy. Slaďujeme se se zaměstnanci úřadu. Je to tedy komplexní proces. Já si moc na Zuzce vážím toho, že Roztoky sobě rozhodně nejsou one woman show.
Úplně na závěr, ptám se každého: Jak si představujte Roztoky za deset let?
Mám na starosti jako radní participaci, takže bych si samozřejmě přála, aby se ještě více lidí zajímalo o veřejný život. Oceňuji každého člověka, který se jakkoliv aktivně zapojuje. Teď budu mluvit jako konzervativec, ale Roztoky jsou hezké město a spousta věcí tady funguje. Vlastně bych si hrozně přála, aby Roztoky spíš zůstaly takové, jaké jsou – aby zůstaly laskavé. Přála bych si, aby se už moc nerozrůstaly. A pokud se sem lidi stěhují, aby to bylo hlavně kvůli jedinečné komunitě. Tedy aby ta komunita zůstala, aby tady zůstal navždy odkaz Jitky Tiché, která z Roztok vytvořila místo, kde se lidé propojují a kam přichází mnoho kreativních lidí. A zcela určitě ovlivnila svou osobností mnoho dalších, kteří její odkaz nesou dál.
