Stanislav Boloňský 
Jednadvacátý prosinec, kdy je od nás slunce nejdále a začíná astronomická zima, je nejkratším dnem v roce, kdy vládne převážně tma. Ten letošní se stal nejtemnějším nejen z těchto objektivních příčin, ale hlavně kvůli tragické hromadné vraždě studentů a pedagogů na FF Univerzity Karlovy. Toho dne zlo zcela nečekaně vstoupilo do našich životů, a to hlavním vchodem.
Stalo se něco, co jsme v hašteřivém, ale poklidném Česku v tomto měřítku, snad s výjimkou střelby v Uherském Brodě a Ostravě, dosud neznali, a o čem jsme jen četli ve zprávách ze světa. Náhle jsme dostali lekci, na kterou nezapomeneme do konce života.
Velmi skličující je nejen samotný fakt tohoto hrůzného činu, ale i jeho další okolnosti a souvislosti. Pachatelem nebyl řádný primitiv, ale inteligentní, leč frustrovaný (zřejmě nemocný) mladík, talentovaný univerzitní student s čistým trestním rejstříkem.
Vzhledem k tomu, že studoval historii, jistě dobře věděl, že univerzita je (či by měla být) nejen jakýmsi chrámem vzdělanosti. Akademická půda je nejsvobodnějším a nejotevřenějším prostředím pro kritické myšlení, pro střetávání ideí, názorů, ovšem v demokratické diskusi, nikoliv v ozbrojeném konfliktu.
I v dobách nesvobody minulého režimu, pomineme-li nejtemnější období padesátých let, byla atmosféra na univerzitách jakýmsi ostrovem, kam „mráz z Kremlu“ nedosahoval v míře obvyklé.
Nepropadat strachu a beznaději
Pachatel hromadné vraždy (či snad rozšířené sebevraždy?) zasáhl svým činem samé srdce svobodného, pluralitního myšlení, a ohrozil tím jeden z pilířů, na němž stojí demokracie.
Domnívám se, že naprosto vědomě chtěl vnést do našich životů a vědomí nejen bolest, ale i strach ochromující naše zavedené kulturní zvyklosti. První reakce různých bezpečnostních expertů naznačovaly, že by se jeho záměr mohl do jisté míry podařit, když začali prosazovat bezpečnostní rámy a osobní kontroly u vstupu na univerzitní půdu.
Pokud někdo nevidí rozdíl mezi umístěním bezpečnostního rámu na letišti a u vchodu fakulty, pak nepochopil vůbec nic. Naštěstí se zdá z reakcí odpovědných osob, že budou zvoleny jiné cesty k větší bezpečnosti.
Svoboda zabíjet?
Je třeba hledat spíše příčiny než horlivě hasit následky, které již nelze odestát. Je nutné otevřít kritickou diskusi o současných velmi benevolentních pravidlech pro držení střelných zbraní. Je nepředstavitelné, aby si člověk mohl v tichosti během několika měsíců opatřit celý arzenál zbraní a střeliva, včetně útočné vojenské pušky, a nikdo tuto informaci nezachytil, resp. nevyhodnotil. A to v době, kdy se oháníme digitalizací všeho.
Je smutným faktem, že útoku „osamělého vlka“ nelze prakticky zabránit, pokud nedojde k povinnému čipování šedé kůry mozkové, a tedy úplné ztrátě subjektivního vědomí, což je naštěstí sci-fi. Nepomohou stoprocentně ani psychotesty. I detektor lži lze, pokud víte jak, obelstít.
Jediným racionálním a efektivním řešením je razantní omezení držení palných zbraní v populaci. Už se k tomu vyjádřil i ministr vnitra. Obávám se ale, že novela zákona o zbraních a střelivu, která se připravuje celých 6 (!) let, už dostatečně nepostihuje hloubku problému. Musíme jít dál a hlavně rychleji.
Záměr vnést úzkostný strach do společnosti se nesmí podařit. Nesmíme ztrácet naději, že „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, i když to dá trochu práce.
