Jednota v mnohosti

Nebývá to zrovna často, aby se za sakrálním obětním stolem sešlo několik duchovních z různých denominací současně. V úterý 21. ledna se to stalo.

Ve Sboru Církve československé husitské se uskutečnila ekumenická bohoslužba za jednotu křesťanů. Kromě pořadatelské náboženské obce, zastoupené farářkou Kristýnou Ptáčkovou, se zúčastnili i členové Českobratrské církve evangelické v čele s Annou Pokornou, Církve bratrské s Pavlem Plchotem a Římskokatolické farnosti s Petrem M. Bubeníčkem.

Celkem kolem padesáti zúčastněných, takže krásně rekonstruovaný prostor sboru byl zcela zaplněn. Písňové vstupy hudebně oživili Daniela Valtová a Honza Ratiborský.

Po skončení bohoslužby ještě účastníci setrvali v družné besedě při decentním občerstvení.

Ekumenické bohoslužby a mezicírkevní dialog jsou ještě plodem II. vatikánského koncilu, který skončil před 60. lety.  Vnucuje se pochopitelně otázka, zda nebylo za tuto dlouhou dobu možno vykonat více, i ta, co si pod „jednotou křesťanů“ vlastně představujeme – má-li jít o vzájemný respekt, spolupráci či konvergenci s vyústěním ve splynutí pod jednou římskou střechou.

Můžeme se i ptát, zda jsou vnitřně jednotné i samotné jednotlivé církve. Vždyť i evangelia nám zachovala doklad o tom, že názorově jednotná nebyla ani prvotní apoštolská církev.

V minulých dobách si jednotlivé církve vzájemně způsobily velké rány, které dodnes nejsou zcela zahojeny. Snahy o „jednotu křesťanů“ nemohou být proto míněny jako „návrat zbloudilých synů a dcer“, jako výzva k jednomu ritu a totožnému výkladu křesťanské náboženské tradice; i když ekumenický překlad Písma je již běžně využíván.

Jde o jednotu v mnohosti, o vzájemnou inspiraci a duchovní obohacování. Máme si vzájemně co nabídnout. Věřím, že takto jsme to všichni vnímali.