Deset let zpátky

Ten horký a suchý začátek července mi připomněl dobu před deseti lety. Pamatujete?

Po vcelku normálním červnu se hned v prvním červencovém týdnu teploty dostaly poprvé nad pětatřicet. Následovala asi desetidenní pauza a následoval druhý útok vedra mezi 18. a 22. červencem, opět párkrát přes pětatřicet. A s minimem deště, pár bouřek moc nezachránilo.

Pak týdenní pauza, od počátku srpna opět horko a pak nejdrsnější nápor mezi 7. a 15. srpnem, kdy bylo pětatřicet a víc každý den. Ráno neklesala teplota pod dvacet. Zalévat vyprahlou zahradu se dalo jedině před úsvitem kolem čtvrté, večer to bylo jako lít vodu na rozpálenou plotnu, a chladit dům průvanem tak od dvou do pěti, aby se aspoň někde dostala teplota pod třicet. V půlce srpna konečně utnula vedra studená fronta a poslední vlnu na přelomu srpna a září jsme už brali tak trochu s nadhledem.

V meteorologických statistikách Klementina je léto 2015 zapsáno výrazným písmem. Nejteplejší prázdniny (červenec + srpen) za dobu měření od roku 1775. Druhý nejteplejší srpen historie s pětistupňovou odchylkou nad normálem. Mimochodem – ten nejteplejší srpen (a kalendářní měsíc vůbec) je stále srpen 1807, tedy z doby, kdy neexistoval skoro žádný průmysl a tepelný ostrov Prahy. Co se tehdy dělo, by meteorologové sofistikovaně vysvětlili. A naši předci to nejspíš odkázali na boží dopuštění.

V mé paměti zůstalo po deseti letech pár vzpomínek.

Na užaslé pohledy lidí, kteří šli naší ulicí 17. listopadu a dívali se na jabloň obsypanou velkými červenými plody. Rubín nesl metrákovou úrodu a v tom strašném suchu ji donesl. Nevysvětloval jsem, že je to za padesát litrů vody denně, a pochopil jsem pýchu sedláka, který hrdě prohlašoval, že má nejlepší koně ve vsi. Taky to nebylo zadarmo.

Na představení, které uchystala studená fronta, valící se 15. srpna do střední Evropy, která konečně ten balvan horkého vzduchu, táhnoucí se od jihu až do Skandinávie, rozstřílela na kusy. Šel jsem ten den večer, kdy bylo stále ještě vysoko nad třicet, k Holému vrchu, usadil se a pozoroval, jak se celý západní obzor navzdory postupujícímu šeru rozsvěcoval tisíci blesků a za sílícího rachotu se ta artilerie sunula do středních Čech. To nedokáže žádný ohňostroj na světě.

Na jedno horké odpoledne v srpnu, kdy jsem se usadil na břehu Knovízského potoka, někde v místech, kudy jsem chodil jako kluk, a sledoval ten tenoučký pramínek vody. Mluvil jsem s tím potokem jako se živým tvorem a přesvědčoval ho, aby ještě pár dní vydržel, protože nic nemůže trvat donekonečna, a věřil jsem tomu.

A taky na jedno dopoledne v milosrdném týdnu před hlavním náporem veder, kdy jsem zase jednou nasadil sako a kravatu a spolu s dalšími představiteli města odjel do Dejvic, abychom se tam společně se stovkami dalších smutečních hostů rozloučili s Ladislavem Kantorem.

Tak snad budeme v roce 2035 vzpomínat „deset let zpátky“ na veselejší věci.