Věřejnost 
Ani vlastně nevím, kde v tomto příběhu začít. A tak začnu u sebe. Roztoky se staly mým domovem, když mi bylo osm let. Do té doby jsem žila na Ukrajině. Právě v Roztokách jsem chodila do školy, později do práce, žila obyčejný, klidný život. Po deseti letech jsem požádala o české občanství a Roztoky zůstaly místem, kde žiji dodnes.
V den, kdy Rusko zahájilo válku proti Ukrajině, jsem šla jako obvykle do práce do hotelu Academic, kde jsem pracovala jako recepční. Netušila jsem, že se během několika minut změní život nejen mně, ale tisícům dalších lidí. Po příchodu jsem na recepci uviděla kolegyni, starší paní, jak pláče. Právě od ní jsem se dozvěděla tu zprávu, které se dodnes těžko věří.
Ráda bych vám vyprávěla svůj příběh o tom, jak se Roztoky během velmi krátké doby staly domovem pro stovky lidí prchajících před válkou. A především o tom, že se to stalo díky vám všem.
Hotel Academic se tehdy proměnil v místo, kde se mohly ženy, děti i senioři, kteří utíkali ze země bombardované válkou a často za sebou měli tisíce kilometrů a dny beze spánku, alespoň na chvíli zastavit, nadechnout a přenocovat, než se jim podařilo najít dlouhodobější bydlení.
Bylo mi dvacet let a najednou jsem se stala pro mnoho lidí první osobou, na kterou se obraceli s prosbou o pomoc. Přitom jsem byla obyčejná holka jako ostatní v mém věku. Jen jsem díky svému původu mluvila jejich jazykem a dokázala se vcítit do toho, co prožívají.
Neobraceli se na mě jen váleční uprchlíci. Na recepci denně přicházely desítky obyvatel Roztok – lidé, kteří chtěli pomoci, i když často nevěděli jak. Nechávali mi svá telefonní čísla s prosbou, abych se ozvala, kdyby bylo cokoli potřeba. Ta vlna solidarity byla neuvěřitelná a dojemná. Velmi brzy se ukázalo, že na takovou situaci nemůže být nikdo sám. Pomoc vznikala díky mnoha jednotlivcům – sousedům, dobrovolníkům, kolegům i lidem, kteří nabízeli svůj čas, zkušenosti a ochotu připojit ruku k dílu, často bez nároku na jakékoli uznání.
Postupně pomoc začala přirozeně organizovat skupina dobrovolníků z Roztok, kteří si mezi sebou začali předávat informace, domlouvat konkrétní kroky a hledat způsoby, jak veškerou nabídku co nejlépe zkoordinovat. Po několika týdnech od začátku války mě členové této skupiny oslovili s prosbou, abych se k nim – se svou znalostí češtiny i ukrajinštiny – připojila na částečný úvazek jako terénní pracovnice pod městským úřadem. Nebyla jsem na to sama, měla jsem jednu kolegyni. A tuto roli zastávám dodnes. Dnes už jsou potřeby uprchlíků minimální – jednotlivé rodiny se postupně osamostatnily.
Ale jak dlouhá a bolestná válka to bude, si tehdy nikdo z nás nedokázal představit. Všichni jsme naivně doufali, že potrvá jen několik měsíců.
Jedním z nejnáročnějších momentů byl příjezd dvaadvaceti šestnáctiletých chlapců, o kterých v Roztokách slyšel už snad každý. Přijeli bez rodičů, do cizí země, s minimální znalostí jazyka a obrovskou nejistotou. Nikdo z nich netušil, zda tu zůstane pár týdnů, měsíců nebo let – a především kdy a za jakých okolností se budou moci vrátit domů.
Vedle zajištění jejich základních potřeb byla nesmírně důležitá i psychická podpora. Chlapci si s sebou nesli strach o rodiny, které zůstaly na Ukrajině, i tíhu odpovědnosti, která na ně v tak nízkém věku náhle dopadla. Naštěstí jim však odborníci i dobrovolníci věnovali čas a lidskou blízkost, a tak mohli své obavy sdílet a alespoň částečně se v nové realitě zorientovat.
Díky obrovské podpoře aktivních občanů a města Roztoky se postupně dařilo hledat jim brigády, školy, sportovní kroužky, doučování, zajišťovat potraviny i oblečení. Pro mnohé z nich byl důležitý i pocit běžného dne – trénink, škola, spolužáci, řád. Někteří se časem vrátili zpět na Ukrajinu, jiní odešli za fotbalovou kariérou do Španělska, ale většina se postupně osamostatnila a dnes žije v Praze.
Tímto textem bych chtěla ze srdce poděkovat každému obyvateli Roztok za neuvěřitelnou lidskost, solidaritu a ochotu pomáhat. Právě díky vám jsou Roztoky tak výjimečným městem – místem, které není jen adresou, ale skutečným domovem. Místem, odkud se opravdu nechce odcházet.
Děkuji vám.
Viktorie Hudzak
