Rozloučení se Slávkou Vencovou

Dne 29. dubna prohrála svůj dlouholetý boj s nevyléčitelnou nemocí paní Stanislava (Slávka) Vencová, oblíbená pedagožka roztocké základní školy. Rodina respektovala její přání, aby rozloučení s ní bylo jen v kruhu rodinném. Je tedy vhodné ji připomenout alespoň touto malou vzpomínkou.

Stanislava Vencová přišla do roztocké ZDŠ v roce 1974, když předtím učila na umístěnku v Litvínově. Pro velmi pěkný vztah k dětem pracovala i jako výchovná poradkyně. Od roku 1992 pak i několik let jako zástupce ředitelky ZŠ.

Ne každý učitel má to štěstí, že mu je dán přirozený pedagogický talent a také že je u dětí oblíben.  Pedagogický talent, to je mix vrozené sociální inteligence, empatie, trpělivosti, smyslu pro spravedlnost a také touhy stále hledat nové formy učení. Tím vším Slávka Vencová disponovala. Metodika získaná studiem to již jen korunuje.

Její obliba nepramenila z nízkých nároků a z laciného podbízení se žákům, nepředstírala, že je jejich generační kamarádkou, zůstávala přirozenou autoritou. Bývalí žáci vzpomínají, že na hodiny chodila vždy perfektně připravena, včas a dokonce i křídu si přinášela vlastní. Výuka s ní byla zábavná, protože dokázala zaujmout i třídního lenocha.

Učila ruštinu a dějepis, za minulého režimu velmi nevděčné předměty. Ruštinu jsme měli všichni povinnou od 4. třídy, ale rád ji měl málokdo, ačkoliv samotný jazyk za to nemohl… Slávka své hodiny vždy zahajovala zpěvem nějaké ruské lidové písně, zpívala ráda a velmi pěkně. A pro děti to také bylo oživení jinak pocitově nevlídného předmětu. Také s dětmi pracovala i mimo vlastní výuku, připravovala je na nejrůznější soutěže, zejména na Puškinův památník, což nebyla prorežimní agitka, ale docela náročná celostátní recitační soutěž v ruském jazyce.

Také dějepis dokázala podat dětem poutavě a srozumitelně. I to umí málokdo. Kromě samotné výuky pro sebe i své kolegy sepsala Stručné dějiny města Roztoky u Prahy (1982), od doby kamenné až po současnost, což by mohla být skvělá učební pomůcka i dnes.

Ve škole ještě vypomáhala dlouho po svém odchodu do důchodu. Škola byla její život, a proto na Slávku Vencovou s vděčností vzpomínejme.

Stanislav Boloňský